Konečně důkaz

Ale pomůže jim nalezená fotografie zodpovědět otázku kdo je tajemný autor akrostichu pošahané básně z vojenského kriminálu? Nechte se překvapit…

Kapitola pátá

Karta se obrací

(Kostky jsou vrženy 5.1)

Osmý listopad, sobota ráno. Ben dorazil na chalupu Káji Šmaka. Tak jako v červnu, souvisí jeho cesta do lesů nad Nýrskem s materiály, které mohou usvědčit Drábka ze lží. Písemnosti o tom jsou v archivu kapitána Koubase. Jenže Ben stále netuší, kdo je oním mužem. Ale co když dnes objeví mezi bezpočtem fotografií stopu, která jej ke kapitánovi dovede?

„Kájo, povím ti, že tolik fotek, co měl tvůj táta, jsem v životě neviděl. Jen je na hovno, že tohle je desátá krabice, a pořád nic.“

„Bene, varoval jsem tě, že je to práce na celý den. Ale vydrž, určitě něco najdeme.“

„Snad jo, ale chtělo by to fotky z doby, kdy byl záklaďák, a ne ty, když velel na čáře.“

„Určitě někde budou. Táta o vojně mluvil rád. A víš ty co? – Pojď se najíst.“

Od oběda utekly další čtyři hodiny a muži prohlédli spoustu krabic naplněných dopisy, pohledy a fotografiemi. Jsou asi v polovině, když Ben vykřikne: „Pojď sem, rychle! Tady by mohlo něco být.“

„Jó, ta krabice vypadá nadějně. Dej ji sem – sem na stůl.“

Muži pečlivě prohlížejí, na co narazili, a štěstí jim přeje.

„Bene, tyhle lidi přece známe; ty nelze přehlédnout, i když jim bylo dvacet,“ neudrží se Kája a ukáže na dva mladíky v uniformě. Tím vyvolá Benovu reakci.

„Jasně, to jsou Čouda a Vohník; napravo, ten s ježkem, je Miko. A, Kájo, vedle něj – potvrď mi to, že je to tvůj táta.“

„Je to on, ale kdo jsou ti dva zbývající?“

„Ten vysokej, co má frčky, mi připomíná Drábka. Už tenkrát byl důstojník, proto jim velí.“

„Bene, ale kdo je ten poslední? Poznali jsme jich pět, zbývá šestej. Co když je to –?“

„Koubas, Kájo – to je Koubas!“ skočí mu Ben do řeči.

„Možná ano, možná ne; držme se při zemi,“ znovu si prohlíží fotografii, kterou otočí.

„Bene, tady je básnička, která se jmenuje ‚Kapitán‘. A dole je poznámka od nějakého Ládi. Podrž se, co tady připsal: ‚Složil Láďa ve vojenském kriminále, třicet vostrejch, Domoradice, podzim šedesát pět.‘“

„Ukaž!“ reaguje Ben a přelétne ručně psaný text.

Karel přines zprávu ráno,

Ondra ji slyšel v putyce.

Urbi z toho dělá drámo,

Bohuš zlobí se velice.

Adolf nadral se jak Dán, lidičky vězte:

Soudruh Drábek je už kapitán.

„Ty, Kájo, nepřijde ti na tom něco zvláštního?“

„Jo, jména patří lidem, co známe: Urbi je Miko, Bohuš je Čouda, Adolf je Vohník. Karel je můj táta, pak je tu Drábek. Jenom nevím, kdo je Ondra a ten Láďa, co napsal básničku, i když do normální básně to má daleko,“ uchechtne se.

„Souhlasím; ale já mám na mysli něco jiného.“

Kája se na něj tázavě podívá a znovu se vrátí k neobvyklé veršovačce.

„Bene, nevím, kam míříš, ale otec tam opravdu sloužil. Domoradice jsou u Českého Krumlova, ale že by nasluhoval? O tom se nikdy nezmínil.“

„Kde jsou Domoradice, vím, jenže mě zaujalo něco jiného. Slyšel si někdy slovo ‚akrostich‘?“

„To je něco o verších, nějaké kombinování slabik nebo písmen.“

„Jsi hodně blízko. Je to báseň, v níž počáteční písmena veršů tvoří jméno, třebas autora básně.“

„Počkej, Bene, to by ale znamenalo, že autorem je Koubas!“

„Teď zase já říkám: možná ano, možná ne. Musíme nejdřív poskládat, co dosud víme.“

„A klíč ke všemu je v té partě na fotce. Proč jsou spolu? Proč ta pošahaná básnička? Proč ta šifra?“

„Ale my přece známe chlapa, který nám s tím může pomoct.“

„Jasně, Bene, hned mu volám.“

Kája vezme mobil a spojí se s Mikem. Vychrlí na něj novinku a uslyší, že tohle je krok dopředu. Proto navrhne, aby se co nejdříve setkali. Klidně zítra, čas si určitě najde, tak proč to odkládat. Majorův návrh je přijat. Po rozhovoru se Ben s Kájou pustili do zbývajících krabic, ale nic dalšího nenašli. Přesto jsou spokojeni. Získali důkaz, který je může nasměrovat k cíli.

(pokračování za tři týdny – 25.4.)