Ctít pravidla hry se v Praze nenosí

Borec je ten, co druhého oblafne. Věcí se dělají, jak se to někomu hodí. Účel světí prostředky. Tu zalhat, tu říci půl pravdy nebo taky neříkat nic...takové výtky si musel náš člověk vyslechnout, když ho navštívil šéf z Londýna...

Kapitola čtvrtá

Dopis ze záhrobí

(Kostky jsou vrženy 4.1)

Je ušmudlané středeční ráno, první říjnový den roku dva tisíce čtrnáct. Ben už hodinu sedí v kanceláři a netrpělivě vyhlíží návštěvníka, kterým není nikdo jiný než jeho mocný bratranec George Gregor. Dorazí v devět, a tak má ještě pár minut na to, aby si připomněl důležité okamžiky posledních dnů.

Když mu šéf oznámil, že baronka stopla jeho kariérní postup, dost jím to otřáslo. Celý víkend doma nepromluvil a splín omlouval nastupující virózou. V pondělí se proti všem zvyklostem vypravil do Prahy až v poledne, protože se ráno zastavil na poště pro dopis z Brna. Do toho všeho volala Lucka, že se ve středu staví George. Proč s ním potřebuje mluvit, ale neví.

Záměr navštívit pražskou pobočku uzrál v Georgově hlavě v neděli. Impulzem byla náhlá změna matčina názoru na Benův postup. Protože mu její vysvětlení nestačilo, rozhodl se, že vše prověří sám. Začal s drobnou Češkou z obchodního, která chodí s mladým Hawksberrym. Ví o ní, že se zúčastnila zájezdu anglických turistů. V pátek ráno ji předvolal a ona se rozpovídala o skupině, kterou měla na starost. George stážistku dlouho netrápil, neboť měl po chvíli jasno. Během zájezdu došlo k nebetyčné záměně, jež způsobila sérii zmatků. O prohození se už v létě zmínil otec, ale tehdy tomu nevěnoval pozornost. Dokonce si vzpomněl, že o tom starý pán vtipkoval. Pro jistotu si informaci ověřil u Málka a Lucky. Bena záměrně vynechal, ale ne na dlouho. Za pár dnů jede do Čech předat pětimilionový dar na opravu gotického chrámu v Rudné Hoře. Využije toho a zastaví se za příbuzným. Před lety si nad ním vzal patronát; teď nastal čas, aby mu promluvil do duše. A právě tento rozhovor, o němž Ben netuší, čeho se má týkat, ovlivní jeho budoucnost.

S úderem deváté se George objevil v nadaci. Po krátkém přivítání oznámí bratránkovi, že za chvilku začnou. Ben ještě zaslechne šéfa, jak volá Lucii, že ji v jedenáct vyzvedne. Není překvapen – na podobné akce jezdí spolu. Jen ho mrzí, že mu kolegyně neřekla, co s ním chce George probírat. Ale třeba to opravdu neví, a tak musí čekat dál. Trápení ukončí George, který vykoukne ze dveří a naznačí, aby šel dál. Ben vstoupí a hádá, s čím na něj vyrukuje.

„Bene, už jsem do tebe nainvestoval hodně času, stejně jako do pražské pobočky. S tím, co minulý týden řekla mamá, nesouhlasím, protože tuším, co problém způsobilo.“

Ben ho nechápavě pozoruje, ale i jemu došlo, že londýnská teta nezměnila názor jen tak pro nic za nic. Teď však pokorně poslouchá, co George říká.

„Asi víš, že člověk může mít dobré výsledky, ale stačí jediná chyba a veškeré snažení je pryč. A tohle se přihodilo zrovna tobě. No, nekoukej na mě jako tele na nová vrata a radši řekni, jak to bylo doopravdy s akcí pro londýnskou radnici.“

A je to tady, pomyslí si Ben. Od srpnového rozhovoru se Slávinkou je kolem problematického zájezdu ticho. Už si myslel, že se nad vším zavřela voda, ale George to znovu vytáhl. Ne, tohle není samo sebou.

„Máš na mysli vychovatele? Ty, jak jsme dělali na poslední chvíli? Volal jsi mi o nich pár dnů před mým odjezdem do slovinských hor.“

„Ano, mluvím o vychovatelích z Londýna.“

Určitě to prasklo. Proto se tu zastavil. Já tušil, že z toho bude malér. Co mu mám říkat? Do hajzlu s tím.

„Musel jsem improvizovat – na změnu jsem měl jen pár hodin. On si někdo stěžoval? Teď, po čtvrtroce?“

„Stížnosti nechme být. Spíš mi jde o to, že jste improvizovali až příliš…“

„Nerozumím ti, Georgi. Jak’ příliš improvizovali’?“

„Narazil jsem na hodnocení téhle akce. Něco mi tam nesedělo, tak jsem o víkendu obvolal pár lidí. No nediv se – vždyť nám posíláte kopie, a že se do papírů podívá i nejvyšší šéf? Ano, to se ke smůle podřízených stává. Tím spíš, když jsem narazil na zprávu od Málka, která mě zaujala. Já totiž starýho Prímka dobře znám. A hádej, na co jsem přišel?“

Benovi je úzko. Kolik o tom ví? Má mu to vyklopit celé?

„Ale akce dopadla dobře a to, co se dělo u Prímka, nesouviselo s námi,“ odvrací pozornost.

„Bene, ty víš, že tohle jsem nemyslel.“

George jako naschvál položí na stůl povědomou složku, kterou si po pří jezdu vyžádal u sekretářky. V ten moment Ben pochopil, která bije. Má se přiznat? A ke všemu? Vzpomene si, jak měl v srpnu na koberečku Slávinku s jeho trapnými vytáčkami. Co je to za ubohého človíčka, pomyslel si tehdy.

„Dobře; poslali jsme každý zájezd jinam, a než jsme na to přišli, uběhla sobota a půlka neděle. Nic se nestalo, nikomu to nevadilo, vše klapalo, jako bychom to naplánovali opačně. Tak jsem…“

„… držel hubu a šéfovi nic neřekl. Je to tak?“ doplní ho George.

„No jo, je to tak.“

„Proč jsi mi to nehlásil, třeba i se zpožděním? To jsi se mě bál, nebo co?“

„Nevím, Georgi – já fakt nevím.“

Ben se nemusí příliš namáhat. Těmito slovy mu odpovídal vysmívaný Brusinka.

„Hele, je mi jasné, že to v Čechách praktikujete po svém, že si moc nedáváte záležet na zavedených postupech, že je normální věci obcházet. Ctít pravidla hry se v Praze nenosí. Borec je ten, co druhého oblafne. Spoustu věcí děláte, jak se to hodí vám. Účel světí prostředky, že jo? Tu zalhat, tu říci půl pravdy nebo taky neříkat nic. Vážně jsi mě naštval. Já bych ti hlavu neutrhl. Ten zájezd svým způsobem dopadl dobře. Možná líp, než kdyby se jely původní trasy. Ale zásadní problém je, že jsi mě podfoukl. Jak ti mám příště věřit? Chápej, ty jsi tady můj člověk. Vsadil jsem na tebe. Základ je dodržovat dohodnutá pravidla – bez toho to nejde. Teď to vyšlo, a co když příště ne? Co? Co když se něco vážně podělá? To pak budu za vola já? Když nic jiného, je slušnost říci pravdu. Snad nejsem tak špatnej šéf, abys mi tajil, co se tady děje. Dohody drží u nás i největší gangsteři, třebas jenom podáním ruky – tak je začneš dodržovat i ty. A teď mě poslouchej. Na tohle zapomenu, ale nebude se to opakovat. Nikdy. To myslím vážně!“

Ben, který si připadá jako spráskaný pes, pozoruje George, jak stojí u okna a dívá se skrz žaluzie ven. Vydrží tam minutu, než se vrátí ke stolu. Pak pokračuje v přísném tónu.

„A aby toho nebylo málo, tak se stalo ještě tohle…,“ a sdělí Benovi, co hýbe dámským klubem.

„Došlo ti, proč najednou mamá rozhodla, že si povýšení nezasloužíš?“

„Georgi, ujišťuji tě, že o tomhle nemám ani ponětí. A kdybych něco tušil, hned bych tě informoval. Ale tohle jsou takové intimní záležitosti, že, že –“ Ben se zarazí.

„No co je? Proč to nedopovíš?“

„Ona to vlastně intimní záležitost není, když o tom ví celé město. A starej Hamilton nemůže být otcem, protože tam nikdy nebyl.“

„To už vím taky. V pátek jsem hovořil s tou holkou, s tou Jordan od vás, navíc v sobotu Lucka mluvila s její kolegyní. Jak že se jmenuje? Říkáš: ‚Sugar‘ – jo, to je ona. A od ní víme, že se starostova manželka nejspíš vyspala s vychovatelem Hamiltonem, a ne s poslancem Hamiltonem, jak si myslí dámy z klubu lady Victorie.“

George se nepatrně ušklíbne, z čehož Ben vydedukuje, že má hromobití za sebou. Chce něco podotknout, ale nakonec mlčí. A udělal dobře, protože George se chystá nepříjemný rozhovor ukončit.

„Teď víš, že pokud se to neurovná, nemáš šanci vést tuhle nadaci, natož dostat židličku v Klondiku.“

„Georgi, jak to můžu napravit? To mám starostově ženě říct, ať veřejně vy hlásí, kdo je otcem dítěte?“

„Zmatek kolem Hamiltonů si v Anglii vyřešíme sami, do toho se nemotej. Ty se snaž, ať se podaří urovnat věc s klukem ze sirotčince. Baronce na tom záleží, a tímhle ji obměkčíš. A, Bene, dnešní pohovor vezmi jako varování. Pokud naštveš mě, je to konečná. To, že jsi z rodiny, může být výhoda, ale taky závazek. Rozumíš? Fajn, tak se podle toho zařiď,“ praví už zase klidným a přátelským hlasem. Než se rozloučí, podá Benovi složku.

„Vracím a znovu opakuji, že zájezd svým způsobem dopadl dobře. Na tobě je, aby ses z chyb poučil.“

Když za Georgem zaklapnou dveře, uvědomí si Ben, jaká hloupá náhoda ho může vyřadit z boje o vybájený Klondike. Někdo se s někým vyspí a na druhém konci světa to probírají lidé, kteří rozhodují o jeho postupu. Klade si otázku, zda mohl ovlivnit podivný sled událostí, které do sebe tak zapadají. Odpověď nenalezl, byť ji hledal celý den. A tak mu nezbývá než doufat v tolikrát vzývanou nepředvídatelnost, jež ho na cestě za úspěchem obdaří dávkou štěstí.

(pokračování za tři týdny – 29.3.)