Bylo to krásné, ale šílené

Na tohle si vzpomněla paní ředitelka, když se dozvěděla, kdo ji brzo navštíví. Jenže tehdy se stalo něco, co může zahýbat osudem mnoha lidí…

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.9.)

Je pátek devatenáctého září. George Gregor vchází do budovy, kde sídlí advokátní kancelář Paula Pancakea. Jako každý se musí ohlásit u asistentky. Sheila se podívá na vysokého pohledného muže a s radostí v hlase oznámí: „Doktore, přišel sir George.“ Pak otevře dveře do šéfovy kanceláře. Tam už jej vítá natěšený hostitel.

„Georgi, pojďte dál a posaďte se.“ Návštěvník poslechne a on může pokračovat: „Přemýšlel jsem do noci o tom, co jste mi sdělil. Opravdu to nebude jednoduché. Že se klientka vydávala za někoho jiného, uhraju, když zdůrazním, jak se sem dostala a kam ji zavlekli. Ale mě trápí něco jiného. Podle všeho patří mezi osoby, které mají tendenci vracet se k dřívějšímu stylu života. Taková ta ekvilibristika na šikmé ploše. S námahou se vydrápete nahoru, pak snadno sklouznete dolů. Bylo by smutné, kdybychom ji dostali z maléru, a ona do něj zase spadla. Víte, co mám na mysli?“

„Vím; ale dejme Kamilce šanci.“

„Georgi, chápu vás i vaši matku, která je dobrodiní sama, ale buďte na pozoru.“

„Zvažujeme každou variantu, i tu, že sem dostane svoje dítě. Určitě by jí to pomohlo.“

„Možné to je, ale počítejte, že to nebude hned. Nejdřív musí návštěvu povolit jejich úřady. Také doufejme, že na Kamilku není v Čechách vydán zatykač. To by vše pohřbilo.“

„Doktore, nic podobného jí nehrozí, protože Kamilku nikdo nepostrádá. Žádní lidé, žádné instituce.“

„To je také zvláštní, ale pro nás dobré. Jen ji musíme přesvědčit, aby řekla policii, kdo opravdu je. Pak oficiálně požádáme o povolení k pobytu z humanitárních důvodů.

A k tomu dítěti. Vy víte, kde ho najdeme?“

„Budete překvapen, ale ten sirotčinec jste v létě navštívil.“

Paulovi se vybaví pohledná ředitelka. Zhluboka se nadechne, pak naprázdno polkne. Georgovi se zdá, že advokát na okamžik vypadl z role. Avšak vyhlášený bonviván se rychle oklepe.

„Myslíte zámeček poblíž Prahy, kde jsme přespali?“

„Přesně tak, a nemějte obavy, s tamní ředitelkou máme dobré vztahy. Každý říká, že je to žena na svém místě; navíc umí anglicky. Můžete jednat přímo s ní. Mám vám dát kontakt, nebo to budeme řešit přes moje lidi v Praze?“

Pancake váhá. Rád by se s ní setkal. Třeba i v její zemi. Od léta na to několikrát pomýšlel. Nedávno byl kousek od toho, aby jí zavolal, ale chyběla odvaha udělat první krok. Teď mají společně probrat úřední záležitost. Půjde do toho, či ne? Nakonec couvne.

„Sire Georgi, ať na tom dělá pražská pobočka. Mám dojem, že ji vede váš bratranec. Pokud bych něco potřeboval, spojím se s ním.“

„Tak jo, vzkážu do Prahy, ať začnou s kloučkem. Musí ho připravit na to, že má v Anglii mámu. Úkol dostane na starost náš Ben. Ten zpracuje ředitelku. Později do toho vstoupíme my, souhlasíte?“

„Souhlasím, a lady Henriette vzkažte, že případ dotáhnu do konce. Víte, Georgi, vaše matka je dáma velkého srdce. Neznám mnoho lidí, kteří by nezištně pomohli – promiňte mi ten výraz – takovým existencím, jako je Kamilka.“

„Doktore, právě pro tohle naši mámu milujeme.“

Po Georgově odchodu si Pancake klade otázku, zda neudělal chybu, když se odmítl zapojit do jednání s českou stranou. Vždyť mohl navštívit ženu, na niž nelze zapomenout. Ale přijala by ho? Co když má přítele? A co když ne? Co když je sama? – Ne, nemysli na ni; počkej, jak se to vyvine. Vždyť ji brzy uvidíš, řekne si a otevře akta k dalšímu případu.

Když se George vrátil domů, zamířil rovnou do pracovny. Má spoustu práce s vedením konglomerátu rodinných firem, ale Henriette trvá na tom, aby vyřešil případ s Kamilkou, která chce zůstat v Londýně, a dokonce si sem přivézt dítě, jež po narození opustila. Odmlouvat mamá, která je podobnými případy bůhvíproč posedlá, si netroufá. Proto mu vyhovuje, že záležitost může předat Benovi. Ten ji s pomocí Lucie zvládne. George ví, že nové informace získali Málek s Luckou, ale oceňuje i Bena, že je ukecal, aby si mohl zásluhy připsat sám. Alespoň je vidět, že o místo v Klondiku stojí.

Nejdřív zavolá Lucii, pak Benovi. Ten dostane za úkol promluvit s ředitelkou, protože mezi jejími chovanci se nachází hošík, jehož maminka je v Londýně. George uzná, že to nebude jednoduché, ale ať se Ben činí. Znovu mu připomene, že v tomto případě má ruce volné a finance neomezené.

Ben přijal úkol s nevolí – vždyť s Pecháčkovou mluvil nedávno. Teď ji bude otravovat znovu a s daleko závažnějším problémem. A to vůbec netuší, že ředitelka měla čest setkat se s právníkem, který bude v kauze „Kamenaczovi“ pomáhat nadaci. Snad je to tak lepší. Znát pravdu o úletu paní Ivany, měl by zamotanou hlavu ještě víc. Alespoň že mu George doporučil, ať spolupracuje s Luckou, což s díky akceptoval.

V pátek po poledni se ozve v ředitelně domova telefon. Pecháčková jej zvedne, a když zjistí, že je to Ben, zvesela poznamená: „Pane Preussi, vyrušil jste mě u oběda; právě si pochutnávám na sýru, který jsem vám posledně nabídla.“

Následují otázky, jež ji zaskočí. Přesto všechny zodpoví.

„Ano, pane inženýre, máme tady třetím rokem Josefa Kamenacze. Přesně tak, je to ten chlapec, kterého jste zahlédl v doprovodu vychovatele. Ne, nejezdí za ním nikdo. Pokud vím, dostal se k nám jako malinký, když mu zemřela babička. Matka? – O ní nic nevíme. Otec? – Ten není v rodném listě uveden. Že se maminka našla? A pobývá v Londýně? To jste mě překvapil. O případ se zajímá londýnská nadace vaší tety? A co my s tím? Opravdu to zaměstnává tolik lidí? Jistěže pomohu, ale jak?“

Ben předá sluchátko Lucii. Ta navrhne ředitelce, aby se rychle pokusili navázat kontakt mezi Pepíčkem a Kamilkou.

„Ano, paní ředitelko, je to Češka,“ slyší Pecháčková odpověď z Prahy.

„Dobře, zkusme to nejprve přes Skype. Já tady budu mít Pepíčka, a tak ho paní Kamilka uvidí. Tím eliminujeme první emoce. Když bude maminka chtít, může přijet do domova a víc ho poznat. Ale potřebujeme od ní dokument, že je skutečně jeho matka. Bez toho je setkání vyloučeno. Co bude dál, nechci předjímat. Jenom vás prosím o diskrétnost pro případ, že by to nedopadlo.“

Pecháčková domluví, ale Ben má ještě něco na srdci.

„Paní ředitelko, ve všem se obracejte na mě nebo na Lucii Machlovickou. Případ také souvisí s Anglií. Tam nás zastupuje doktor Pancake z Londýna.“

Ivana ztuhne. Čekala všechno, jenom ne tohle. V Anglii je tisíc jiných právníků, tak proč si nadace vybrala zrovna jeho?

„Pane Preussi, jak jste říkal to jméno? – ‚Pancake‘?“ špitne udiveně.

„Ano, paní ředitelko, doktor Paul Pancake. Já tušil, že je vám povědomý, když byl v červenci na Kaňku.“

„Ano, letmo si na něj vzpomínám.“

„Nevadí, že jsme ho do případu zapojili?“

„Ne, nevadí…,“ pípne slabounce a pro sebe zašeptá: „Ježiš, co budu dělat?“

Poslední slova vyřkla tak tiše, že je Ben neslyšel. Zato v její hlavě nastal zmatek. Zase se přenesla do noci, kterou strávila v pokoji číslo jedna. Ví, že to bylo šílené, ale zároveň krásné. Po kratší odmlce, v níž se Ben ptá sám sebe, zda ji anglickým právníkem nezaskočil, se domluví, že si po neděli zavolají. Pak Ivana zavěsí. Jakmile to udělá, rozpláče se.

Je to pár dnů, co pojala podezření, že něco není v pořádku. Na příští týden je objednána k lékaři. Závěr telefonátu jako by dokazoval, že prohlídka potvrdí obavu, že je těhotná. A ten, co to zavinil, jí byl před chvilkou připomenut.

„Jak tohle dopadne, panebože, jak?“ zoufá si a slzy jí padají na talíř se zbytky Ládova sýra.

(pokračování za dva týdny – 28.12.)