Olga, moje nová sousedka z Ukrajiny

Nedávno jsem potkala sousedku, největší drbnu z celého sídliště. Snažila jsem se jí vyhnout, neboť její přítomnost nevyhledávám, ale křičela na mne jako smyslů zbavená: „Paní, už to víte?“ A co jako? Ptám se ze zdvořilosti.

„No do toho prázdnýho bytu v přízemí se má nastěhovat nějaká Ukrajinka s pěti dětma! To bude hrůza,“ líčí s očima navrch hlavy naše velitelka FBI. A proč, copak Ukrajinky koušou? odpovídám s ledovým klidem a snažím se zjistit důvod sousedčiny nepřiměřené reakce. Ta cosi zamumlá a zvoní na další nájemníky, musí přeci tuto „strašnou“ novinu sdělit všem. Uplynul skoro měsíc a na tuhle příhodu jsem úplně zapomněla. Až minulý týden. Jdu takhle večer domů a zpovzdálí pozoruji neznámou ženu, jak se marně pokouší otevřít čipem vchodové dveře. A ona to ta Ukrajinka, o jejíž přítomnosti v našem domě jsem neměla ani tušení. Zkouším svůj čip a taky nefunguje, takže volám horkou linku správy nemovitostí, aby technici přijeli opravit dveře, a mezitím se dáváme do řeči.

Dozvídám se, že paní Olga, jak se mi hned představila, bydlí v našem domě již tři týdny a nemá pět dětí, nýbrž pouze jednoho šestnáctiletého syna Sašu, který studuje elektrotechnickou průmyslovku v našem krajském městě. Ona pracuje na dvanáctihodinové směny v montovně tamtéž, přestože má vysokoškolské vzdělání a ve své domovině působila jako pedagožka v ekonomickém lyceu. Domů se chodí prakticky jen vyspat, proto jsem ji ještě nikdy nepotkala. No „domů“ není ten správný výraz, jak sama podotkla, tato adresa pro ni není domovem, pouze dočasným útočištěm. Doma je stále na Ukrajině a hned, jakmile to situace dovolí, chce se tam vrátit. Za svůj život již musela před válkou utíkat dvakrát. Poprvé v roce 2014, když Rusové při invazi na Donbas obsadili její rodný milovaný Doněck. Přesídlila s manželem a tehdy šestiletým synem do Charkova v domnění, že už se nikdy nikam stěhovat nebude, jedině do svého rodiště. Bohužel, přišel únor 2022 a utíkala před okupační armádou znovu. Tentokrát pouze se synem a veškerým záchráněným majetkem v několika taškách. Jejich dům se stal po zásahu ruské rakety neobyvatelný a oni si zachránili holé životy v podzemním krytu.

Po strastiplné desetidenní cestě přes celou Ukrajinu, se dostali do Polska. Tam bohužel paní Olga ani po půl roce nesehnala práci, tak ji známí nasměrovali k nám, do jednoho města ve Středočeském kraji. Tam se ovšem setkala s rasovou diskriminací, přesněji řečeno s nenávistí vůči jednomu konkrétnímu národu. Po více než roce se jí díky jejím přátelům, kteří si pobyt v našem městečku pochvalují, podařilo sehnat toto bydlení i práci kousek od domova. Manžel Igor, původně bankovní specialista, vstoupil hned v roce 2014 do ukrajinských ozbrojených sil. O čtyři roky později byl uvolněn ze zdravotních důvodů. Ale když začala opravdová válka, nevydržel jen tak přihlížet, koncem února 2022 vstoupil do dobrovolných složek a nyní působí v přífrontové oblasti. Olga je opět na všechno sama a ještě k tomu v cizí zemi. Ne, nestěžuje si, ale je vidět, že se o svého manžela i rodiče, kteří zůstali ve své domovině, bojí. Ptám se jí, jestli si za ta léta, co manžel sloužil v armádě, nezvykla. Odpovídá, že nikoliv. Na válku a zvěrstva, co páchají přívrženci ruského diktátora, se zvyknout nedá, obzvlášť nyní, když v oblasti, kde působí její manžel, probíhají líté boje. Dál mi líčila, jak její sestra s tříměsíčním synkem v náručí a čtyřletou dcerkou za ruku utíkala na začátku války z města Irpiň nedaleko Kyjeva. Spolu s dalšími tisícovkami prchajících obyvatel se pokoušeli dostat přes stejnojmennou řeku po zbořeném mostě a báli se, že skončí v ledové vodě. Tyto záběry obletěly celý svět. Se slzami v očích vyprávěla, jak jejího strýce okupanti doslova rozstříleli při hrůzném masakru v Buči, městě, které Putinův pokus obsadit Kyjev za tři dny, odneslo nejvíc.

Jelikož mám v této zemi spoustu přátel, sleduji hrůzy války v ukrajinských i světových médiích od samého začátku. Ale při vyprávění ženy, kterou zasáhla osobně, mi běhal mráz po zádech. Taky jsem se dověděla, že Olga navštěvuje kurzy češtiny a připravuje se na zkoušku, která jí může otevřít dveře ke kariérnímu postupu. Česky mluví vcelku dobře a rozumí všemu. Přesto se jí rozzářily oči, když jsem jí nabídla konverzaci v ukrajinštině. Její syn díky českým kamarádům a škole mluví česky perfektně. Po absolvování vysoké školy se chce stát řídícím letového provozu, protože letadla a nebe ho fascinují odmalička. A ze všeho nejvíc si přeje, aby mohli žít opět všichni pohromadě v míru ve své rodné zemi. Za dobu, co u nás ukrajinské ženy se svými dětmi žijí, jste si mohli všimnout, že nekoušou ani nekradou, nevyvolávají konflikty a nevraždí. Ráno odejdou do práce a večer se vrátí. A pracují za takový nuzný peníz, který mnohdy dáváte svým dětem jako kapesné. A také tu platí daně, nájem, nakupují a cestují, tudíž přispívají do našeho státního rozpočtu. Toho si naše městská drbna patrně dosud nevšimla. Bohužel, takových lidí je víc. Tak už konečně sundejte ty klapky z očí a nevěřte všemu, co jedna paní povídala.