Myslíte si, že ukrajinští uprchlíci u nás chtějí zůstat natrvalo?

Kdepak, drtivá většina se chce okamžitě po skončení války vrátit domů, ale mnozí nemají kam, protože jejich příbytky srovnali okupanti se zemí. Nevěříte? Tak čtěte dál.

Tak jsem po čase opět vyrazila naším „přespolním“ trolejbusem do krajské metropole. A cestou si ke mně přisedly tři Ukrajinky. Nejely na slevové akce do supermarketu ani se jen tak poflakovat po ulicích. Cestovaly do práce, do fabriky s nepřetržitým provozem na dvanáctihodinovou směnu, jak jsem vyrozuměla z jejich debaty. Taky jsem se dověděla, že všechny jsou vysokoškolačky, ale bohužel ve svých oborech u nás nemohou pracovat, dokud nesloží zkoušku z českého jazyka a neproderou se byrokratickými postupy. Řeknete si, proč už ji dávno nemají? Víte, ono to není tak jednoduché: Zkuste se rozkoukávat v cizí zemi, dělat dvanáctky denní, noční, víkendy a přitom studovat! Naopak, patří jim můj obdiv, protože všechny do kurzu chodí, jen jim to kvůli náročným směnám trvá déle.

Taky si navzájem sdělovaly, co se právě odehrává v jejich domovině, jaká je situace na frontě, kde se vedou nejostřejší boje, která města v noci zasáhly ruské rakety či úlomky nepřátelských dronů. A kdo z jejich příbuzných a přátel padl v boji nebo zahynul pod troskami domu při raketovém útoku agresora. Věřte, to mi běhal mráz po zádech! Dál už jsem nevydržela jen poslouchat a jelikož se ukrajinsky domluvím, dala jsem se s Marií, Olenou a Natálií, jak se později představily, do řeči. A tak vznikl tento improvizovaný rozhovor:

Zajímá mne, jak jste v Čechách dlouho a jakým způsobem jste k nám přicestovaly?
Olena: „Já spolu s Marií a dalšími stovkami uprchlíků jsme přijeli hned na začátku války evakuačním vlakem přes Polsko až z Charkova. Strastiplná cesta trvala pět dnů a absolvovaly jsme ji vestoje v uličce přeplněného vagónu nebo vsedě na kufrech. Ani na toaletu se nedalo dostat, všude byli namačkáni lidé jako olejovky v krabičce.“ Jen pro zajímavost, dnes trvá cesta vlakem z Prahy do Kyjeva 22 hodin. A co vy, Natálie? „Já přijela autem taky z ostřelovaného Charkova na počátku války společně s mojí tehdy čtyřletou dcerkou.“

Nebála jste se a jak jste zvládla tak dlouhou cestu?
Sama nevím, ale strach o moji malou Natálku mne hnal kupředu, chtěla jsem ji dostat co nejdříve do bezpečí, ale nebylo to jednoduché, protože silnice byly ucpané a na hranicích jsme strávily mnoho hodin. I když tam už jsme se cítily vcelku bezpečně. Manžel zůstal na Ukrajině a jako člen dělostřelecké brigády bojuje za naši svobodu, abychom se všichni mohli brzy vrátit domů.

Tím jste mi nahrála na další otázku: Uvažovaly jste někdy, že byste v Česku zůstaly natrvalo?
Ozývá se trojhlasně: nikdy! „Až válka skončí, chceme domů, tam nás bude potřeba,“ pokračuje nejsdílnější Natálie. „Víte, my jsme doma vlastně pořád. Tady jsme fyzicky, ale duchem a myslí jsme stále s našimi blízkými, kteří odjet nemohli, s našimi partnery, kteří bojují na frontě, s našimi rodiči, kteří si vzhledem k věku už na tak dlouhou cestu netroufli.“

Přemýšlíte, že byste se vrátily domů dřív, než válka skončí?
Natálie: Já určitě ne, chci, aby moje dcera vyrůstala v klidné a bezpečné zemi. U nás doma se sice snaží dělat pro bezpečnost lidí maximum, protivzdušná obrana se neustále zdokonaluje, ale každodenní letecké poplachy a časté raketové útoky působí velice špatně na psychiku dospělých, natož dětí. Například v Charkově otevřeli podzemní školu v metru, ale já chci, aby moje dcera viděla z okna ve škole slunce, nebe a slyšela ptáky. Ne aby trávila celé dny v podzemí a poslouchala zbraně.

Jak se u nás cítíte a co vás tu překvapilo nebo zaskočilo?
Odpovídá Natálie za všechny: Cítíme se tu velice dobře, jsme velmi rádi, že jste nám poskytli azyl a vše potřebné k životu. Mnozí z nás přišli o všechno a vy jste ukázali svoji dobrosrdečnost a ochotu. Hodně jste nám všem pomohli v začátcích, kdy jsme neznali jazyk a nedokázali se orientovat ve vašich zákonech a úředních záležitostech. Mnohokrát vám děkujeme. Ano, vaše vstřícnost nás opravdu překvapila.
Olena odpovídá na druhou část otázky: Zaskočilo nás, že se vůbec neusmíváte, tváříte se otráveně a nedáváte najevo své emoce. A vůbec nevíme, proč? Radujte se z každého dne a važte si všeho, co máte. Věřte, vím, o čem mluvím.

Jaké jsou vaše nejbližší plány a cíle?
Marie: Co nejdřív složit zkoušku z českého jazyka, abych mohla pracovat ve své původní profesi jako fyzioterapeut. Místo mám, už na mne čekají, ale kvůli vašim zákonům zatím nastoupit nemohu.
Olena i Natálie přikyvují, mají to stejně.

Setkaly jste se někdy v Čechách s projevy rasismu nebo nenávisti?
Marie: Nevím, jestli bych to tak nazvala, ale jednou jsme čekaly s kolegyněmi v restauraci více jak hodinu na obsluhu, přestože lidé, kteří přišli po nás, byli již dávno po jídle. Asi se personál rozhodl, že Ukrajince obsluhovat nebude. Tak jsme šly jinam a tam to bylo v pohodě.
Přidá se Olena: Seděly jsem s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si. V tom šel kolem starší muž, zastavil se, cosi zamumlal a směrem k nám si odplivl.
Řeknu vám, při těchto slovech jsem se hodně styděla za náš rádoby civilizovaný národ, který se cpe do vyspělé Evropy, a přitom se někteří jeho zástupci prezentují jako neandrtálci.
Otázek by bylo ještě spoustu, bohužel půlhodinka v této velice příjemné společnosti utekla a musím vystupovat. Popřeji tedy svým milým nezlomným společnicím šťastnou cestu do práce, a hlavně brzkou domů, do země svobody a míru.
Tak co, ještě budete vykřikovat, že nám ukrajinští přistěhovalci berou práci a posílat je domů? Chtěla bych vidět, kdo z vás by za takovou nuznou mzdu pracoval nebo kdo z vás by žil v ustavičném strachu, že váš dům zasáhne ruská raketa. Naopak, z těchto statečných lidí bychom si měli vzít příklad.