Babi, jak jste žili, když nebyly mobily?

Docela dobře hochu, ale dnes už si to taky nedovedu představit. „A jak jste si povídali a psali s kamarády, na čem jste hráli hry, pouštěli si muziku a čím jste fotili? Vyprávěj mi o tom.“

Jak jsme si povídali? Úplně normálně, z očí do očí a skoro pořád. Před školou, o přestávkách a samozřejmě i při vyučování, za což jsme dostávali poznámky do žákovské knížky. No a odpoledne po škole v naší sídlištní partě jsme taky živě debatovali. Scházeli jsme se každý den a pořád si měli co říct.

Jo, a taky jsme si psali. Třeba psaníčka při vyučování, i milostná se srdíčky, jen jsme jim neříkali smajlíky. Pravda, občas nějaké nedošlo, to když nám ho učitel zabavil a vrátil na konci školního roku. Jenže to už nebylo aktuální, protože jsme dávno měli jiného kluka nebo holku.

A my, kámoši z jednoho panelákového vchodu, jsme si běžně posílali zprávy. Ne, neměli jsme žádný Messenger nebo WhatsApp, dokonce ani esemesky, stačil nám papír, tužka a dlouhý provázek. Tím delší, čím víc pater jsme od sebe bydleli. Pak stačilo jen „prozvonit“, to jest třikrát ťuknout na radiátor a to bylo znamení, abychom vstoupili do „chatovací místnosti“ = na balkón. Ten nejvýše z nás spustil dolů provázek (dnes se tomu říká vlákno) a mohli jsme navázat spojení. A to doslova.

Taky jsem občas s kamarádkou, bydlící ob patro nade mnou, komunikovala na záchodě, stačilo otevřít šachtu s vodovodním potrubím. Ovšem při tomto rozhovoru hrozil odposlech, takže jsme si nemohly sdělovat žádná holčičí tajemství.

A běda, jak jsme doma nebo ve škole něco provedli. To jsme pak měli zaracha nebo-li domácí vězení. To byl pro nás ten nejhorší trest, dnes je tomu přesně naopak. Vidět venku hrající si děti bez mobilů rovná se zázraku. Ven jsme chodili za každého počasí. Když pršelo, vzali jsme si pláštěnku a gumáky, když mrzlo, teplou bundu a ti choulostivější i rukavice. A nemocní jsme téměř nebývali.

A když jsme si chtěli pokecat s kamarády z jiné ulice nebo vesnice? Tak jsme prostě zvedli zadek a vypravili se za nimi pěšky nebo na kole. Zazvonili na domovní zvonek a zeptali se: „Dobrý den paní Nováková, půjde Péťa ven?“ A než stačila maminka odpovědět, Péťa byl s námi venku. A většinou až do tmy. Jakmile se začalo stmívat, rodiče nás naháněli domů a my je přemlouvali a smlouvali o každou minutu. Potřebovali jsme totiž dohrát hru. Ne na mobilu, ale na hřišti. Třeba vybíjenou, na třetího, panáka, čáru, gumu nebo na schovku. Občas jsme se schovali tak důmyslně, že nás ani rodiče nenašli.

Tenkrát nebyla žádná kniha ksichtů (Facebook), všechny kamarády jsme znali a nikdo se nevydával za někoho jiného. A jelikož jsme se vídávali téměř každý den, nepotřebovali jsme fotit selfíčka, aby druzí věděli, jak vypadáme, co děláme a kde zrovna jsme.

A my a muzika? Tu jsme poslouchali doma z elpíček, takových velkých černých cédéček, kterým se správně říkalo gramofonové desky. Ty s největšími hity tehdejší doby se u nás sehnat nedaly, pašovaly se ze západu. A venku? Tam jsme muzicírovali sami. Často jsme se scházeli u táboráku, kluci hráli na kytaru, holky třeba na flétnu, někdo i na lžíce nebo na hřeben. Rytmiku zajistila plechovka naplněná rýží. A všichni jsme zpívali. Co na tom, že to nebylo na finále Superstar, hlavně, že jsme se dobře bavili. A mnozí pánové mi jistě dají zapravdu, že na kytaru se dobře balily holky.

Ani Google jsme tehdy nepotřebovali. O rychlý přenos novinek z okolí se postaraly místní drbny, chlapi se dověděli čerstvé informace v hospodě a my se bez nich v pohodě obešli. A když jsme si chtěli něco zajímavého přečíst, měli jsme dětské časopisy, například Ohníček nebo Ábíčko. To byla podpultovka a myslím, že vychází dodnes. No, a samozřejmě knížky. Když jsme přečetli vlastní, šli jsme si půjčit další do městské knihovny.

A neměli jsme ani žádnou navigaci. Když jsme jeli s rodiči autem na výlet nebo dovolenou, držela mamka nebo taťka (podle toho, kdo zrovna řídil) na klíně papírovou mapu. Nazývala se autoatlas a podle ní jsme se orientovali. Nikdo nám neříkal: „Na kruhovém objezdu sjeďte třetím výjezdem“ ani „Držte se vpravo“. Horší bylo, když jel člověk sám, to si musel mapu prostudovat předem a trasu si uložit do hlavy. Ale vždycky jsme trefili. Dnes bych bez navigace zabloudila na první křižovatce.

Pravda, některé domácnosti byly vybaveny telefonem, ale to nebyl mobil, nýbrž stabil. Do kapsy se opravdu nevešel, měl signál, jen když byl připojen kabelem do speciální zásuvky a dalo se z něj jenom volat. Neměl žádný displej a paměť už vůbec ne. Tu jsme museli mít my, alespoň na čísla. A když nám selhala, použili jsme tahák: obrovskou tlustou knihu s telefonními čísly všech majitelů telefonního aparátu v širokém okolí. Nesla název „Zlaté stránky“ a hledat v ní byla docela fuška, zvlášť pro nás s horším zrakem. Písmenka a čísla byla opravdu prťavá, takže jsme se občas dovolali úplně někomu jinému, než jsme měli v úmyslu. Moje kamarádka dokonce takto našla manžela. Spletla si číslo a dotyčnému se líbil její hlas, tak slovo dalo slovo a do roka byla svatba. Vidíte, ani seznamku jsme nepotřebovali.

A kdo tento tehdy poměrně vzácný přístroj doma neměl, mohl volat z ulice. Ano opravdu, z takzvané telefonní budky. Pár jich prý bylo v provozu ještě před pěti lety, ale nemohu to potvrdit, neboť neznám nikoho, kdo by v posledních dvaceti letech tuto boudičku s obrovitým telefonním přístrojem na mince nebo jakési předplacené karty, použil.

Vidíte, třicet let v životě lidstva není vůbec nic. A jak se za tu chvíli změnil svět! Dnes si ho bez mobilu nedovedeme představit ani my, natož naše děti a vnoučata. Ale doba analogová měla taky své kouzlo.