Cesta ke štěstí

S úsměvem je vždy vše hezčí. V dnešní době vymizela mezi lidmi radost z toho jací jsme doopravdy my sami.

Dnešní den začal velice mile. Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Hned po probuzení jsem měla chuť na ranní kávu. Obvykle o víkendu ráno kávu nestíhám, jelikož má malá princezna vyžaduje mojí pozornost. Vždy když ví, že maminka bude celý den s ní a nemusí odejít do práce, schoulí se ke mě s úsměvem na tváři. nejhezčí čas a prostor pro nás obě. není nic krásnějšího, než její spokojený výraz obličeji. šla jsem udělat snídani. Uvařila si kávu, dcerce čaj, tak obě jsme se těšily na společnou a klidnou snídani. Následovala pohádka o Zvonilce, teplé lívance a válení se v posteli. Po chvíli mi dcerka řekla. „Maminko, víš že tě mám moc ráda“? Podívala jsem se na ní s úsměvem a odpověděla. „ Kočičko moje, já tebe také a moc“ Myslím, že jen to slovo mít někoho rád opravdu zahřeje. Po skončení pohádky jsme si zahrály karty Prší. Nepochybně mě pokaždé porazila. Odešla jsem do kuchyně umýt nádobí po snídani. Myju poslední hrnek a dívám se na dcerku jak si uklízí pokoj. S údivem jsem se na ní dívala. Zeptala jsem se dcerky. „Co to děláš Emičko?“ „Maminko uklízím pokoj, abych mohla létat jako víla“ Nejkrásnější na tom pro mě nebylo to, že uklidila pokoj, ale její dětská fantazie. Každé dítě by mělo mít své sny... Prožívat své pocity a říct jak se cítí. Jen si vzpomeňme na sebe, když jsme byly děti. Každý z nás chtěl být princem, princeznou, rytířem. Jak jsme byly šťastný, když nás rodiče slyšely, vnímaly. Tím chci říct, zkusme někdy být zas ty malé děti, dopřát si v téhle době vidět aspoň chvíli svět tak jako oni.