Marek zajel se svým vozíkem k oknu. Opřel se lokty o parapet a na chvíli se zahleděl do dálky. Domů se vrátil teprve před pár dny a připadalo mu to jako celá věčnost. Najednou měl pocit, že to, co prožil, byl jen sen.
Venku pršelo a vítr si pohrával se spadanými listy, honil je sem – tam po prázdné ulici. Podzim. Nevlídný, mokrý, studený.
Marek zajel se svým vozíkem k oknu. Opřel se lokty o parapet a na chvíli se zahleděl do dálky. Domů se vrátil teprve před pár dny a připadalo mu to jako celá věčnost. Najednou měl pocit, že to, co prožil, byl jen sen.
Venku pršelo a vítr si pohrával se spadanými listy, honil je sem – tam po prázdné ulici. Podzim. Nevlídný, mokrý, studený.
Zavřel teda raději oči a ve vzpomínkách se vrátil na pláž. Nikdy ho moře nelákalo, nikdy by tam dobrovolně nejel. Ale rodina mu ten zájezd na doporučení jeho lékaře koupila. Prý mu ten slaný vlhký vzduch pomůže na průdušky. Nedovedl si představit, co tam jako vozíčkář bude dělat. Nesnášel písek, nesnášel horké léto. A už vůbec nesnášel se smažit na slunci. Nakonec, po dlouhém přemlouvání, jel.
Z hotelu měl příjezd po vyasfaltovaném chodníčku až k pláži. To mu úplně stačilo. Sám přesuny nezvládal a všude a pořád chodit s maminkou, to se mu v jeho sedmadvaceti letech zdálo trochu hloupé. A už jenom představa toho, že bude celé hodiny ležet v písku na slunci jako kuře v troubě a grilovat se vedle maminky… tak tato představa v něm vzbuzovala přímo hrůzu.
Každý den dopoledne si ale zajel až na konec vyasfaltovaného chodníku, nechal si tam přinést kafe, zavřel oči a poslouchal šum moře. To se mu vcelku líbilo. Ještě nebylo horko, lidí ještě dospávali, všude klid.
Pikolík byl ochotný, hned jak Marek dorazil na svoje místo, mu přinesl kafe, podal mu ho až do ruky a rychle, tiše, zmizel.
Až jednoho dne se namísto pikolíka objevila dívka. Nebo spíš jen dívenka. Malá, drobná s černými kukadly, neurčitého věku:
„Na!“ řekla, podala mu šálek s kávou a bez slova si mu sedla k nohám. Celou dobu tam jen tak nehnutě seděla, hlavu opřenou o kolena a mlčela.
Když chtěl později odjet, vyskočila, uchopila ručky vozíku a i přes jeho odpor ho odvezla zpět do hotelu. Na recepci mu vyzvedla klíče: „Na,“ řekla a už s ním ujížděla až ke dveřím jeho pokoje. Tam mu ještě klíče opět sebrala, odemkla, otevřela a opět zmizela.
Na druhý den se to vše opakovalo, na třetí zas a zas, den za dnem, bez jediné změny. Za celé dopoledne mu řekla dvakrát „na“ a jinak mlčela a choulila se u jeho nohou.
V den odjezdu jí koupil čokoládu a čekal na ni a na kávu na pláži.
Když mu ji podala, trochu neohrabaně ji chytil za ruku: „Na!“ a vtiskl jí do ruky tabulku čokolády. Oči jí zaplnily slzy.
„Já?“ Zeptala se.
Přikývl.
„Já?“ Zeptala se opět a ukázala na sebe.
Přikývl. V té chvíli jí slzy začaly stékat po tvářích. Rozbalila čokoládu, ale pro jistotu se zeptala ještě jednou: „Já?“
Opět přikývl. Jedla rychle, do úst si dávala velké kusy, jakoby se bála, že si to rozmyslí. V té chvíli litoval, že nekoupil čokolády dvě. Tak aspoň vzal svůj hrnek s kávou a podal jí ho: „Na.“ Když zjistila, že není prázdný, zarazila se. Ukázal jí, ať si ho dá k ústům a napije se.
„Já?“ Nechápala. Přikývl. Napila se teda. Pak si mu opět sedla k nohám.
Když ho odpoledne nakládali do autobusu, uviděl ji, malou drobnou dívenku, jak zapřažená jako oslík táhne vozík s nákladem.
V té chvíli pochopil, proč mu celé dni sedávala u nohou a proč se tak strašně divila, když jí on – pán dal čokoládu a kávu.
Jak tak na ni myslel, napadla ho otázka: co je lepší? Sedět za sychravého počasí někde sám v bytě, nebo žít sice v teple, na slunci, mezi lidmi, ale v podstatě sám a jako oslík znát jenom těžkou práci
