Od té doby, co je můj pejsek Kubíček kardiak, museli jsme naše procházky zkrátit. Moc se mu to nelíbilo. Když se ale stalo, že v polovině cesty zůstal stát a pouze se chvěl, zamyslela jsem se. A našla řešení. Aby mu nebylo líto, že čím dál, tím víc chodím ven bez něho, brávala jsem ho i na dále všude s sebou. Chvíli ťapal po svých, když se unavil vyskočil mi na klín, usadil se a jeli jsme dál. Poznal, že můj invalidní vozík může být prospěšný i jemu. Líbilo se mu, když kolemjdoucí lidé volali: „Jé, pejsek se veze na vozíku!“ To se pokaždé narovnal, aby ho bylo dobře vidět. Taky se mu líbilo, že může i na velké psy hledět shora.
Když si odpočinul, nebo potřeboval očichat strom, zastavila jsem a pustila ho na zem. A zase chvíli cupital po svých..Občas jsme zastavili i u nějakého pejska, aby se mohli seznámit.
Jednou nás tak hypnotizoval svým pohledem malý, cizí pejsek. Zastavila jsem a pustila Kubíčka, aby se seznámili.
Cizí pejsek se ovšem pouze tvářil, že se chce seznámit. Využil chvíli, kdy můj Kubíček seskočil na zem a snažil se vylézt mi na klín a zaujmout pozici sedícího krále. Kubíček se vážně naštval, zavrčel a vyrazil do útoku jako Bůh pomsty. Byl odhodlán bránit si své výsadní právo i za cenu krveprolití. Cizí pejsek se také nemínil vzdát a tvrdě bojoval o právo sedět a vést se. Jediné štěstí bylo, že byli oba na vodítku. Byly jsme nuceny je tvrdě od sebe odtrhnout. Vzala jsem Kubíčka a odjížděla směr domů. Jen jsem se ještě jednou podívala na toho cizího pejska. Stál tam a smutně, nešťastně za námi koukal.Zato Kubíček seděl na mém klíně celou cestu domů a tvářil se jako král. Bylo to přece jeho výsadní právo
