Nebo spíš jen vesele, toho vážného máme všichni dost.
Tento kratičký příběh je důkazem, že i v nemocnici se může člověk zasmát, jen se nesmí bát zasmát se sám sobě.
Záchod
Jako spousta vozíčkářů, i já musím v noci jezdit na záchod. Chvíli to trvá, než rozespalý člověk přesedne z vozíku na mísu. Babičce, která přišla v zápětí za mnou se to zdálo asi dlouho, otevřela dokořán dveře a rázně zavelela:
„Šoupněte se kousek bokem!“
Vytřeštila jsem na ni oči:
„Prosím?“
„Šoupněte se, spěchám!“
„Ale tady je jenom jedna mísa,“ bránila jsem si své území. „A pokud mě nebudete vyrušovat, jsem za chvíli venku.“
Babka však byla kus rázné ženské, stáhla kalhoty, ukázala mi své obrovské pozadí těsně před tím, než mě jím vyšoupla z mísy na zem. Mých čtyřicet pět kilo se zasunulo mezi mísu a zeď a zůstalo tam zaklíněno.Přemýšlela jsem co dál – sama ven nevylezu, zvonek je na opačné zdi a můj slabounký hlásek tady, na konci chodby přes dvoje zavřené dveře, těžko kdo uslyší.
Nezbývalo mi než čekat a doufat, že toaletu bude během dlouhé noci ještě někdo potřebovat a já nestrávím celou noc až do příchodu uklizečky zaklíněná mezi zdí a mísou.
Rázná babka ale nebyla tak zlá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Slitovala se nade mnou a se slovy: „Někdo asi spadl na záchodě“ mi poslala službu konající sestru na pomoc.
