Rozhodně nepatřím k těm, kdo si myslí, že mu všichni ubližují a ani k těm, kteří naopak zastávají názor, že lidem na vozíku se vždy musí hned všechno splnit a udělat. Ne. Patřím ale k těm, kteří pouze chtějí být bráni jako všichni ostatní a kteří svůj vozík neberou jako strašnou křivdu, nebo jako výhodu, ale jako nutnou součást svého života. Byla dost nepříjemná noc, mrzlo a foukal ledový vítr
. Vystupovali jsme s Baletem Globa na plese v RCO (regionální centrum Olomouc). Skončili jsme okolo půlnoci a spěchali domů do tepla. Seděla jsem na svém invalidním vozíku před budovou u cesty.
Taxíky jezdily sem-tam.
A já jsem mávala a mávala.
Nezastavil ani jeden, jen mi občas některý zamával taky. Asi je úplně normální, když v mrazu sedí člověk na vozíku o půlnoci u cesty a jen si tak mává z dlouhé chvíle na taxíky. Nikoho ani nenapadlo zastavit. A nebylo to snad proto, že by se jim můj malý vozíček nevlezl do auta, jezdily i taxíky kombíky. Nikam nespěchali, protože za chvíli jeli zase prázdné zpět. Volala jsem na dispečink, jestli mi pošlou taxi. Když jsem ale řekla, že jsem na vozíku, slečna na mě začala řvát, jakoby člověk na vozíku musel být i hluchý.
Znovu jsem čekala a čekala, mávala a mávala.
A taxíky pořád jezdily sem-tam. A já tam seděla a seděla a pomalu se začínala měnit v kus ledu.
Nebýt kamaráda, který se nabídl, že mě vezme s sebou do svého auta, asi bych tam stála a mávala dodnes.
