Je to příběh mojí přítelkyně
Jana poodjela se svým vozíkem dál od fontány. Slunce svítilo, byl jeden z posledních teplých dnů a ona ho chtěla strávit v parku na sluníčku a ne lítáním na záchod.
Vybrala si teda odlehlou lavičku, zaparkovala vedle ní a z tašky si vytáhla malou termosku. Nalila si kafe, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Bylo to velice příjemné a ji v té chvíli napadlo „jak dlouho ještě? Jedno léto? Dvě?“ Otevřela oči, napila se kávy, z kapsy u kalhot vytáhla recept a začala ho pomalu trhat na malé kousíčky.
Jana poodjela se svým vozíkem dál od fontány. Slunce svítilo, byl jeden z posledních teplých dnů a ona ho chtěla strávit v parku na sluníčku a ne lítáním na záchod.
Vybrala si teda odlehlou lavičku, zaparkovala vedle ní a z tašky si vytáhla malou termosku. Nalila si kafe, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Bylo to velice příjemné a ji v té chvíli napadlo „jak dlouho ještě? Jedno léto? Dvě?“ Otevřela oči, napila se kávy, z kapsy u kalhot vytáhla recept a začala ho pomalu trhat na malé kousíčky.
„Myslíte si, že vám doktor napsal špatné léky?“
Ani si nevšimla, kdy si k ní na lavičku někdo přisedl.
„Nebo máte pocit, že vás špatně léčí? Že potřebujete něco úplně jiné?“
Neodpověděla. Nechtělo se jí, neměla náladu, chtěla být sama. A hlavně – na nic nemyslet.
„Ale to dnes přece není problém,“ pokračoval muž, který si sedl kousek od ní. „Můžete změnit doktora, nebo se aspoň zeptat jiného na názor.“
Mávla rukou, aby dala dotyčnému najevo, že ho sice slyšela, ale to je tak všechno. Neměla chuť na konverzaci. Chtěla být sama, užívat si slunce, ticha…
„Tak proč jste to udělala?“ Nedal pokoj. Otevřela oči, aby se poohlédla po jiném místě, ale jeho další otázka ji zarazila. „Byla to antidepresiva a vy si myslíte, že je nepotřebujete.“
„Nejsem v depresi,“ řekla rázným hlasem. „A nemohu za to, že to doktor nechápe.“
„Co nechápe?“ Zeptal se.
Otočila k němu hlavu, aby mu řekla, že mu do toho nic není. Zarazily ji ale jeho oči. Plné moudrosti, pochopení a porozumění.
Až teď si uvědomila, že tento starý pán je velice sympatický a něco ji nutilo odpovědět mu.
„Nechápe, že se nechci už dál léčit.“
„A proč?“
„No to nevím, proč to nechápe.“
„Ne. Proč se nechcete dál léčit?“ A po chvíli ještě dodal: „Jste tak mladá a krásná.“
Zasmála se: „Mladá? Už mi bylo čtyřicet. A krásná? Za chvíli bude po kráse, je tak pomíjivá.“
Přikývl: „To ano. Ale jste moudrá, když toto říkáte. Jistě máte i svůj pádný důvod, proč se nechcete léčit. Můžu ho znát?“
Zahleděla se mu do očí: „Mám rakovinu.“
„Jako vy reaguje zpočátku hodně lidí.“
„Jenže já nejsem v počátku,“ řekla tiše. „Žijeme spolu já a moje rakovina už pět let.“ Po chvíli pokračovala: „Pokud s ní budu bojovat, bude ona bojovat proti mně, když ji nechám v klidu, dá mi pokoj.“
„Omlouvám se,“ skočil jí do řeči. „Jsem lékař, praxi mám už třicet let a za tu dobu…“ zarazil se. Najednou nevěděl jak jí to říct. To se mu ještě nestalo.
„Já vím,“ mávla rukou. „Pokaždé vyhrála ona. Dřív, nebo později.“
Ulevilo se mu, že nemusí vysvětlovat, co chtěl vlastně říct, vymýšlet, jak to říct, aby ji ještě víc neranil.
„Vím to, nebojte. Jsem s tím vším smířená.“
„Ale…“ opět začal hledat vhodná slova.
„Proč bych měla bojovat? O co? O život? Jaký?“ Podívala se mu hluboko do očí. „Když jste lékař, tak víte, že být vozíčkářem neznamená jenom nemoct chodit, jenom sedět na vozíku. To je to nejmenší co by mě trápilo. Víte, že jsou tady problémy s inkontinencí, ale nevíte, jak to člověka psychicky deptá nosit ve čtyřiceti plenky a jaké to asi je, když vám v autobuse plném lidí, nebo v divadle, odchází něco úplně jiné než jen moč a vy nemůžete dělat vůbec nic. Po takovéto nehodě čtrnáct dnů neopustím byt ze strachu, že se to bude opakovat. A ono se to opakuje. Třeba za měsíc, ale třeba už na druhý den. Umíte si vůbec představit jak se cítím?“ Sice se na chvíli odmlčela, ale na odpověď nečekala a pokračovala:
„Možná jako lékař víte, že vozíčkář mívá otlačený zadek. Ale už nevíte, jaké to je mít bolesti každý den – otlačený zadek, namožená ramena, bolavá záda…“
„Ale to se dá řešit,“ přerušil ji.
„Ano, vím, prášky. A víte, jak z nich bolí žaludek? Nebo z nich člověk dostane zácpu, průjem…“
Na chvíli ztichli oba.
„Ale někomu budete scházet,“ pokračoval starý muž.
Zasmála se: „Ne, nebojte. Tatínek už zemřel a maminka je v ústavu, má Alzheimra. Děti, ani manžela nemám .“
„Ale nějaký přítel, nebo přítelkyně, tady je.“
Zavrtěla hlavou.
„Tomu nevěřím,“ trval na svém. „Jste tak krásná.“
Opět se zasmála.
„A umíte se krásně smát.“
„Už jsem vám říkala o své inkontinenci a každodenních bolestech. Myslíte si, že by to nějaký chlap snášel déle než pár dní?“
„Myslím, že ano,“ zaprotestoval. „Pokud opravdu miluje. Zkoušela jste to vůbec?“
Zavrtěla hlavou: „Ne. Ani nevím, jak bych mu to vše řekla.“ Na chvíli se zamyslela. „To bych asi ani nedokázala, mluvit o tom. Strašně bych se styděla.“
„A se mnou o tom mluvíte,“ oponoval. „A to jsem cizí chlap.“
„Ale jste doktor, vy tohle všechno znáte, víte o tom, víte, že to k invalidnímu vozíku prostě patří a taky - evidentně o mě, jako o ženu nemáte zájem. Takže je to něco jiného.“
Přikývl. Musel uznat, že v něčem má pravdu. V duchu si představil sám sebe, jestli by on o těchto věcech dokázal mluvit se ženou, kterou by chtěl zaujmout, kterou by chtěl sbalit. Jak by jí to řekl? Kdy? A co vlastně?
Nikdy nad tím takto nepřemýšlel. Za těch třicet let praxe mu ordinací a životem projelo mnoho vozíčkářů, no ani jeden ho nepřivedl na tyhle myšlenky. A proč ho to samotného nenapadlo, že tihle lidé potřebují poradit, podpořit i v této oblasti. Vždyť ne dost, že jsou takhle postižení, ještě se s tím musejí sami prát.
Stovky otázek a myšlenek se mu náhle honily hlavou a on byl z toho všeho najednou zmaten. Chtěl jí to říct. Zvedl hlavu. Nebyla tam. Rozhlédl se kolem, ale nikde ji neviděl. Už nikdy ji neviděl. Jak náhle vstoupila do jeho života, tak náhle zmizela.
