Letní povídka pro Víkend MF DNES

Letní povídka pro Víken MF DNES Letní povídka pro Víkend MF DNES  Nakonec to bylo hezké léto

Nakonec to bylo hezké léto

„Ahoj,“ řekla Jana. Žádná odpověď. Udělala krok zpět a chytla invalidní vozík za rukojeť, aby ho zastavila a otočila k sobě. „Řekla jsem –ahoj!-.“

„Ahoj,“ zavrčel Pepa, aniž by zvedl hlavu a podíval se, kdo ho to otravuje.

Na druhý den se celá situace opakovala. Na třetí den už se mu postavila do cesty: „Stůj!“

„Spěchám,“ opět zavrčel a snažil se ji objet.

„Kam?“ Nedala se.

„Na záchod,“ odsekl a doufal, že takhle se jí zbaví.Omyl. Šla s ním až ke dveřím: „Počkám.“

Seděl tam asi dvacet minut, než přijel Luboš, jeho spolubydlící.                                          

„Prosím tě, co tady sedíš už celou věčnost? Stalo se něco? Není ti dobře?“

Namísto odpovědi se ho Pepa zeptal: „Už odešla?“

„Kdo? Jana?“ Podivil se Luboš: „Ty se tady před ní schováváš? Ty jsi ale vůl! Taková kočka…“ zasnil se a po chvíli  pokračoval: „Jo, odešla a vzkazuje ti, že dnes nemůže čekat, že má ještě proceduru, ale že přijde zítra.“ Podíval se na kamaráda: „Doufám, že se zase před ní neschováš na záchodě.“

„Jo. Chci mít klid. Dejte mi všichni pokoj! Nechci nikoho a nic! A hlavně ne ženskou! Chci jen klid. Je to tak těžké pochopit?“

Luboš nechápavě zavrtěl hlavou: „A proč jsi teda jel do lázní, když chceš být pořád jenom sám, zavřený na pokoji?“

„Já nechtěl. Ale doktorka porád – maminka si potřebuje odpočinout, mamiku bolí záda, maminka půjde do nemocnice na kapačky… maminka, maminka, maminka. Tak mě strčily do lázní. Prý to stejně potřebuji, prý mi to jenom prospěje. Co mi tady má prospět? To, že musím neustále někde lítat a že mě ještě k tomu všemu neustále otravuje nějaká ženská?“ Rozčiloval  se Pepa. Luboš jenom mávl rukou, pomyslel si něco o střeleným podivínovi a raději odjel.

Jana celý večer přemýšlela, jak donutit toho bručouna ke konverzaci a došla k závěru, že jedině násilím. U sestřiček si zjistila, kdy má Pepa poslední proceduru a počkala si na něho. Aby se zase před ní hloupě neschoval na záchod, tak raději u nich  na pokoji. S Lubošem si chvíli jen tak povídali – o lázních, o životě… když se ve dveřích objevil Pepa. Než se stihl zbaběle na něco vymluvit, Jana uchopila jeho vozík a už ho tlačila ven. Protestoval, ale nebylo mu to nic platné.

„Víš, jak je venku hezky? Přímo nádherně! Sluníčko, teplo, ale ne moc…Nemůžeš se vymlouvat, že je teplo, nebo že není teplo, že fouká, nebo že nefouká.. Dnes je přímo ideální počasí. Ideální na vše, zvlášť na procházku nádherným lázeňským parkem. Vsadím se, žes ho ještě ani neviděl.“

Pepa něco zabrblal, že ho to ani nezajímá, ale Jana jeho protestům nevěnovala pozornost.  Jako vždy, šla tvrdě za svým cílem a tlačila vozík i s Pepou dál.

Zastavila se až na louce, kousek od lesa. Sedla si do trávy a zahleděla se na Pepu:

„Tak povídej,“ vyzvala ho.

„Nemám co.“

„Ale máš,“ nedala se. „Třeba o tom, co tě štve, co tě žere, proč přede mnou zbaběle utíkáš a schováváš se, proč odvracíš zrak, neusměješ se…“

Když neodpovídal, pokračovala:

„Dobře, řeknu to za tebe. Myslíš si, že život skončil, že proto, že jsi na vozíku už nemáš důvod se usmívat, že slunce tím pádem přestalo svítit a ty jsi ten jediný a největší chudák na zemi.“

Podívala se na něho. Mlčel a hleděl do země, tak pokračovala:

„Vsadím se, že ses neholil a nestříhal od toho úrazu – proč taky, že? Život přece skončil.“

Opět se na chvíli odmlčela, prstem si posunula brýle a natočila tvář slunci.

„Vzpamatuj se! Podívej se kolem sebe – jsi jediný vozíčkář na světě? Ani zdaleka! Jenom tady kolik jich je! Jsou snad oni všichni nabručení? Ne! Tak proč se ty tak tváříš?“

„Proto, že mě kvůli tomu vozíku opustila manželka i s dcerou..“

Na jedné straně byla Jana ráda, že konečně promluvil, na straně druhé věděla, že to ještě není vítězství.

„No a? Myslíš, že se to nikomu jinému nestalo? Víš ty, kolik takových případů je? Před tím jsem pracovala v nemocnici, vím to.“

A po chvíli ještě dodala: „Bohužel. Někdo to prostě nezvládne a uteče. Uteče ze strachu, někdo uteče ze sobectví a někdo naopak zůstane ze soucitu … No a? Život ani tak nekončí. Nebudeš tomu věřit, ale jde dál. Děti se budou i nadále rodit, lidé budou i nadále umírat. Dokonce budou i nadále veselky, zábavy, Silvestry… I navzdory tomu, že ty budeš sedět zavřený doma, zarostlý a nadávat na nespravedlivý život. Myslíš si, že jen k tobě byl osud nespravedlivý?“

Odmlčela se, ale jenom proto, aby mu dopřála chvíli na přemýšlení. Když zvedl hlavu, pokračovala: „A děti máš?“

Přikývl: „Dceru. Od úrazu jsem ji neviděl a už ji asi ani nikdy neuvidím.“

Pohybem ruky ho zarazila: „Nesuď ji! Dopřej jí čas. Vyroste, pochopí, přijde sama.“

„A co když nepřijde?“ Poprvé ji skočil do řeči on.

„Tak není hodna tvé lásky, tvých myšlenek. Ale přijde, uvidíš. Potřebuje čas, neumí se s tím vyrovnat tak rychle, je to ještě dítě. Kolik jí je?“

Pepa se zahleděl do dálky: „Bylo jí devět, když se mi to stalo. A deset, když mě i s manželkou opustily. Žena to se mnou chvíli zkoušela, potom si ale našla zdravého, silného chlapa. Prý to jistě pochopím.“

Ticho.

„A pochopil?“ Zeptala se Jana po chvíli.

Zavrtěl hlavou: „Ne, ale to mě netrápí. Možná to bylo kvůli sexu, možná toho na ni bylo moc.“ Zamyslel se: „Nebyla zlá, ani sobecká. Myslím, že to pouze nezvládla. Ono je to těžké žít s vozíčkářem.“ Zhluboka si vzdychl: „Hodně těžké.“ Po krátké odmlce ještě dodal: „To si ani neumíš představit.“

Na louce zavládlo ticho. Vypadalo to, jakoby ona pouze chytala bronz a on jen tak seděl a přemýšlel. O světě, o životě…

Skutečnost byla přesně opačná – ona přemýšlela co teď, co a jak dál a on si jen tak užíval sluníčka.

Po chvíli vstala, postavila se za vozík a prsty mu vjela do vlasů. Nemyslela tím nic konkrétního. Když ale ucítila, jak celý ztuhl, zeptala se:

„Ty se mě bojíš? Proč? Čeho? “

„Já? Ne,“ zahrál hrdinu.

„Tak proč jsi celý ztuhl? Z čeho máš strach?“ Prsty mu vjížděla do jeho dlouhých vlasů. Líbily se jí.

„Já?“ Zopakoval. „ To se ti zdá,“ zakoktal.

Jana se zasmála: „Nezdá. Koukej“ a opřela se bradou o jeho hlavu: „Teď jsi napjatý,“ rukama mu jemně projížděla po ramenou a po zádech. Bylo to příjemné. Slastně přivřel oči, když ho z té slasti, kterou už nezažil tolik let vytrhl její hlas:  „Z čeho máš strach?“ Zeptala se. „Že tě tady vyklopím do trávy a znásilním?“ Zasmála se. „Neboj. Když sexuální hrátky, tak v pohodlí postele,“ zasmála se. „Už mi není dvacet a potom  – kdo by tě tady zvedal zpět ze země na vozík?“

Měl to být vtip, Pepa ho ale evidentně nepochopil: „No vidíš. A je to tady – kdo by se se mnou natahoval…“

„Blbče!“ Skočila mu do řeči. „Neber všechno tak strašně vážně, nebo se z toho nikdy nevyhrabeš.“

Jeho odpověď ji šokovala: „Co když se z toho nechci dostat? Co když chci zůstat ve své samotě, ve své opuštěnosti? Co když mi to tak vyhovuje?“

Podívala se na něho, jemně ho plácla po tváři a zatahala za vousy: „Vyhrabat se z toho musíš, ale holit, ani stříhat se nemusíš. Takto se mi líbíš. Sluší ti to.“  

Poprvé se usmál. Jana si sedla zpět do trávy, nastavila tvář sluníčku a zavřela oči. Chvíli ji sledoval a musel uznat, že je fakt hezká.

„Co vy dva tady?“ Ozvalo se z chodníku kousek od nich.

„Jste jako kráska a zvíře.“
Jana otevřela oči, zamávala směrem odkud přišel pozdrav, potom oči zase zavřela a celou konverzaci považovala za skončenou. Do reality ji vrátil až Pepův hlas:

„Jak to myslel – kráska a zvíře?“

Zasmála se: „Ty neznáš tu pohádku?“

„Právě, že znám.“

„Tak buď rád, že neřekl –panna a netvor.“

„No dovol!“ Tvrdě se ohradil.

„Nevztekej se, to je pouze druhý název jedné a té samé pohádky.“

Celou cestu zpět do lázeňské budovy si Pepa brblal pod nos: „Kráska a zvíře! Panna a netvor!“

Poprvé jel z lázní na víkend domů. Po návratu ho nikdo nepoznal – oholený, vlasy umyté, přistřihnuté, úplně jiný, nový člověk – hezký mladý muž.

Vyjel výtahem do druhého patra a zaklepal na dveře s číslem tři. Vjel dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Jana se prudce otočila: „Ty?“ Od údivu sedla tvrdě na postel.

„Přijel jsem tě pozvat na kávu. Sice jen k automatu na přízemí, zato ale vezu buchty. Domácí.“

Převzala od něho krabičku: „Mám lepší nápad – kafe uvařím já, tady.“ Nečekala na odpověď a již za chvíli vůně kávy naplnila celý pokoj.

„Překvapil jsi mě.“

Zasmál se: „Čím? Buchtami?“

„Dovolíš?“ Jana mu vzala z ruky prázdnou sklenku, sedla si mu na klín a položila mu ruce kolem ramen: „Tím, že jsi za mnou přijel.“

„Ty jsi mě taky překvapila,“ zašeptal jí do vlasů. „A velice mile.“

„Víš, jak vlastně skončila ta pohádka?“ Zeptala se ho.

„Ani nevím,“ řekl tiše. „Ale můžeme si udělat svůj vlastní konec. Takový, který se bude líbit nám dvěma.“ Pevně ji objal a jemně, nesměle políbil.