Žádný pejskař nezapomene v předvánočním shonu, při kupování dárečků na svého miláčka, na svého pejska. Ten, kdo si myslí, že pejsek z toho stejně nemá rozum, ten se mýlí a asi nikdy nesledoval jeho chování před vánocemi. Nemyslím měsíc před vánocemi, když se uklízí, shání a blbne. Myslím bezprostřední blízkost štědrého večera.
Jakmile se u nás v bytě objeví stromeček, Kubíček (náš malý pejsek) ho zkontroluje ze všech stran, lehne si do jeho blízkosti a hlídá ho. Nebo spíš tu chvíli, kdy se pod stromečkem začne něco objevovat. Počínaje prvním balíčkem, prvním dárečkem, zaujme polohu co nejblíže k němu. Podezírám ho, že dárečky spíš než hlídá, hypnotizuje v blahé naději, že začnou sami skákat k němu do pelíšku.
Příchod štědrého večera Kubíček neomylně pozná mimo jiné i podle množství rybích kůží, hlavy a ocasu, které dostane. Když totiž dostává ryby během roku, vždy je to jenom kousíček. Na štědrý den je to něco jiného, i on přece musí mít štědrý den štědrý.
Ke stromečku s dárky letí jako první a netrpělivě se domáhá toho svého. Že ho má rozbalený první, o tom není pochyb. Musí. Má totiž ještě jednu důležitou úlohu. Musí nás všechny obejít a zkontrolovat, jestli jsme si někdo náhodou nepřisvojili jeho dáreček, a jestli nám třeba i omylem nebylo naděleno něco, co patří jemu. (boj o ponožky svádíme pokaždé, když je někdo z nás náhodou dostane).
Obdarovávat Kubíčka není žádný problém – má radost ze všeho a klidně mu můžu věnovat úplně stejný dáreček jako vloni. A tak mě při té příležitosti napadá, jestli bychom si neměli brát příklad z těchto našich čtyřnohých kamarádů – být vděčni úplně za všechno, za každou maličkost, za každou drobnost. Hlavně, že byla darovaná z lásky.
A když dostaneme stejný dáreček jako vloni? Co je na tom? Důležité je, že na nás někdo myslí, že si na nás někdo vzpomněl a že nás možná má někdo rád (vždyť jinak by nám dáreček nekupoval).
