Jak můj pejsek Kubíček přestával být štěnětem a stával se z něho dospělý psí muž, začínaly ho čím dál tím víc zajímat pachové stopy hárajících fenek. Nakonec se dopracoval až k očichávání zadečků fenek skutečných.
Ač má30 centimetrův kohoutku a osm kilo i s postrojem, od začátku ho zajímaly pouze feny velké (vlčák, dobrman, doga…). A pokud natrefil na velkou černou fenu, byl štěstím bez sebe. Na jeho obranu musím říct, že těmto fenám byl taky sympatický a rádi se s ním pusinkovaly a olizovaly. Toť ale vše. Jak ale Kubíček dospíval v psího muže, přestávalo mu to stačit a začal se snažit o víc.. V té chvíli ho ale feny odkoply bokem. Kubíček se nevzdával.
Kdo si počká, ten se dočká, říkal si asi a zkoušel to dál. Jedné velké černé feně se zalíbil natolik, že souhlasila. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy jsme byli spolu s Kubíčkem na procházce, já seděla na invalidním vozíku, vodítko napevno přivázané k zápěstí. Feně to nevadilo. Když viděla, že se nemůžou spolu s Kubíčkem vzdálit, přizpůsobila se ona.
No pohled to musel být velice zajímavý, protože každý kolemjdoucí se zastavil a situaci komentovala slova typu:
„Copak, děláte garde?“
„Hrajete se na hradní stráž?“
„Co, slepili se vám?“
Našli se i tací, co chtěli pomoct: „Nemám vám zatím přinést kafe?“, nebo „Chtělo by to kýbl se studenou vodou“ (sadisti)………….
Vodítko nešlo rozvázat a odmotat z ruky, tak jsem tam jen tak stála a stála a pejskům to nevadilo. Pomalu jsem začínala litovat, že jsem nesouhlasila s tou kávou. To by byl pohled pro kolemjdoucí ještě zajímavější.
Asi po dvaceti minutách Kubíček seskočil, dal feně pusu a přišel ke mně.
Já jen pohledem zkontrolovala, jestli se někde poblíž nenachází majitel feny a nebude po nás vyžadovat alimenty
