Jako každé dítě, i já měla svůj velký, krásný, dětský sen – balet. Tancovat na jevišti.
Tatínek ale uznával pouze gymnastiku, kterou v mládí sám dělal, střelbu, kde pracoval jako mezinárodní rozhodčí a ještě běhy, nebo skoky.
Něco jako balet jako sport absolutně neuznával a taky se to muselo platit a u nás se zrovna šetřilo. Jednou se muselo šetřit na větší byt, jednou na nový nábytek, potom na auto…. Prostě pořád se muselo šetřit a tak na můj balet nebyly nikdy peníze. Tak jsem se aspoň chodila dívat přes okno a doma tajně cvičila a zkoušela. Různé pózy, pozice, polohy nohou, chodit po špičkách…
Jako každé dítě, i já měla svůj velký, krásný, dětský sen – balet. Tancovat na jevišti.
Tatínek ale uznával pouze gymnastiku, kterou v mládí sám dělal, střelbu, kde pracoval jako mezinárodní rozhodčí a ještě běhy, nebo skoky.
Něco jako balet jako sport absolutně neuznával a taky se to muselo platit a u nás se zrovna šetřilo. Jednou se muselo šetřit na větší byt, jednou na nový nábytek, potom na auto…. Prostě pořád se muselo šetřit a tak na můj balet nebyly nikdy peníze. Tak jsem se aspoň chodila dívat přes okno a doma tajně cvičila a zkoušela. Různé pózy, pozice, polohy nohou, chodit po špičkách…
Po několika letech jsem měla možnost tancovat v tanečním klubu, i závodně a protože jsem často chodila na brigády, peníze na to jsem měla. Také jsem bydlela na internátě v jiném městě, takže rodičové ani netušili, kam po škole chodím. Hlavně, když škola neutrpěla a výsledky byly dobré.
Pak ale přišel úraz, invalidní vozík, nemocnice, rehabilitační ústavy, hodiny dřiny... A najednou i tancování byl konec. Byl konec všem mým snům.
A roky utíkaly.
Pak, o mnoho let později, už jako vozíčkář, jsem dostala nabídku dělat balet na vozíku. Divné spojení: balet + invalidní vozík. Nikdo si to neuměl dost dobře představit. Ani my sami, jenom naši vedoucí mluvili o tom, že ve Španělsku to je, že je to hezké, že se to bude líbit.
Výsledek ale překvapil úplně všechny. Hlavně nás, vozíčkáře. Divadlo bylo plné zvědavých lidí, nakonec ale byl úspěch nad očekávání.
Jak čas šel, přibývala nová a nová čísla, hudba a kostýmy byly čím dál krásnější, choreografie čím dál, tím náročnější a úspěch čím dál, tím větší. Olomouc, Opava, Pardubice, Brno, Praha, Rožnov…
Jediné mínus, které to má, že jsem na splnění svého dětského snu o baletu musela tolik let čekat, je to, že mě to stojí mnohem víc dřiny a námahy a to, že nebudu nikdy opravdová baletka.
Ale má to i svoji výhodu – když se to lidem líbí a plné divadlo tleská, dokážu si to mnohem více užít a mít z toho mnohem větší a delší radost než moji mladší kolegové
