Jsem potvora, vím

Stála jsem na jedné straně pultu, slečna prodavačka na druhé.

„Dobrý den,“ řekla jsem s úsměvem. Nic. Asi mě neslyšela. Narovnala jsem se teda na vozíku a přidala na intenzitě hlasu: „dobrý den!“

Zase nic. Asi je zamyšlená, napadlo mě. Zamávala jsem rukou. Nic. „Haló!“ Řekla jsem už pořádně nahlas. „Tady jsem!“ Nic.

K pultu, vedle mě přistoupila mladá paní. Slečna prodavačka ji obsloužila a otočila se k odchodu. Tak to teda ne!

„Mě neobsloužíte?“ Nic, žádná odpověď.

Mladá paní vedle mě se zarazila: „slečno! Tady…“ ukázala na mě. Prodavačka se zase otočila zády.

Už jsem toho měla dost: „Mě neobsloužíte? Já jsem neviditelná?“

Nic. Prodavačka otočená zády se chystala k odchodu.

„To si musím jít ztěžovat?“ – poslední pokus z mojí strany. Zabral. Prodavačka se otočila, obrátila oči v sloup a „mile“ zavrčela: „Co chcete?“

Měla jsem sto chutí jí říct: - ztěžovat si na váš přístup -, ale jsem potvora a v tu chvíli mě napadla ošklivá pomsta.

„Kozí sýr,“ řekla jsem. Ukázala prstem na kousek přede mnou.

„Ne, já chci tam ten,“ a ukázala jsem rukou na opačný konec pultu.

Slečna prodavačka opět obrátila oči v sloup, ale představa stížnosti ji donutila jít na opačný konec pultu a donést jiný kozí sýr.

„Kolik?“ Spíš zavrčela, než se zeptala.

Usmála jsem se: „Teď už nic, děkuji.“ Otočila jsem se a odjížděla pryč. Teď jsem se já tvářila, že neslyším její peprné nadávky.

Vím, nebylo to ode mě vůbec hezké. Ale jak už jsem říkala – jsem potvora.