Asi jako každý vozíčkář, i já mám spoustu přidružených zdravotních problémů, hlavně bolestí. Jednou je to bolest bederní páteře, poté kolen, za krkem, ramen… nebudu to tu rozebírat, prostě nic moc. Na rehabilitaci chodím již mnoho let pravidelně, v mezidobí dochází ke mně můj osobní fyzioterapeut (jak jsem ho nazvala), výsledek je asi ten, že bolestí nepřibývá (hurá!) a drží se pořád na stejné, vcelku snesitelné úrovni (hurá!). Kdo to zná, jistě chápe i to hurá!
Asi jako každý vozíčkář, i já mám spoustu přidružených zdravotních problémů, hlavně bolestí. Jednou je to bolest bederní páteře, poté kolen, za krkem, ramen… nebudu to tu rozebírat, prostě nic moc.
Na rehabilitaci chodím již mnoho let pravidelně, v mezidobí dochází ke mně můj osobní fyzioterapeut (jak jsem ho nazvala), výsledek je asi ten, že bolestí nepřibývá (hurá!) a drží se pořád na stejné, vcelku snesitelné úrovni (hurá!). Kdo to zná, jistě chápe i to hurá!
Když si tady kousek od nás otevřel pán doktor ordinaci čínské medicíny, hned jsem se objednala. Čínské medicíně – bylinkám, akupunktuře, moxování i speciálním masážím věřím, sama jsem to kdysi trochu studovala a s úspěchem občas praktikovala.
Na první návštěvě se mě pan doktor zeptal, co mě trápí a co mě bolí.
„Zeptejte se mě, co mě nebolí. Výčet bude kratší“
„Dobrá – co vás tedy nebolí?“
„Nos. Pokud naň nespadnu a nenarazím si ho.“
Pán doktor dostal záchvat smíchu. Najednou si všiml, že já se nesměji, ani neusmívám, tudíž to vtip asi nebyl. Zvážněl:
„Až tak?“
Přikývla jsem.
Začal tedy píchat jehly jednu za druhou, zapnul speciální moxovou lampu, dal mi nějaké bylinky a já jela nic netušíc, ale s vírou domů.
Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že tady něco schází, že něco je úplně jinak. Chvíli jsem přemýšlela a brzy mi to došlo: mě nic nebolí. „Tak to jsem asi mrtvá,“ napadlo mě. „Jinak to totiž není možné“. Když skoro třicet let trpíte neustálými bolestmi, nebo křeči a najednou nic, klid, nic jiného vás ani nenapadne než to, že jste asi mrtví.
Pohnula jsem teda jednou rukou – dobrý, hýbe se. Druhou rukou, jednou nohou, druhou – dobrý, vše se hýbalo, nic nebolelo. Pro jistotu jsem otevřela i ústa a zamlela nimi – vše v pořádku.
Chvíli jsem tak ležela a užívala si tu krásu. Na ten pocit, když vás ale fakt vůbec nic nebolí, už jsem totiž dávno zapomněla. Byl to tak krásný pocit, že jsem se divila lidem, které nic nebolí, že nejsou permanentně šťastní.
Ještě jsem chvíli přemýšlela, jestli nejsem náhodou fakt mrtvá. Do kruté reality mě vrátil nevydařený pokus dostat se na vozík, který skončil tvrdým dopadem mé sedací části na zem. Hodně tvrdým. A vše se vrátilo do starých kolejí. Škoda. No, aspoň vím, že žiju.
