Mám ráda transové meditace. Je to něco úžasného ty zážitky.
Díky jedné jsem si vyzkoušela, jaké to je být medvědem.
Za rytmického bubnování se krásně uvolníte a propadáte se někam… a najednou se ocitnete někde úplně jinde, jako třeba já - v pralese.
Vůbec mě to nepřekvapilo, že jsem tam, jen mi bylo divné, že se dívám na svět jaksi zvysoka. Koukla jsem dolů a uviděla obrovské chlupaté nohy, nebo vlastně tlapy. Natáhla jsem ruce – také to byly obrovské chlupaté tlapy zakončené velkými, silnými drápy.
Podívala jsem se před sebe a uviděla konec čenichu. Byl mohutný a černý. Pohýbala jsem ním. Byla to legrace. Moc se mi to líbilo, tak jsem ním hýbala znovu a znovu.
Chvíli jsem obdivovala svoje tělo. Velké, mohutné, chlupaté. Užívala jsem si své výšky, ze které jsem hleděla na svět. Pak jsem zatoužila vyzkoušet svoji sílu – musí být obrovská! A jen tak cvičně jsem vytrhla ze země strom. Šok! Já měla takovou sílu! Já byla tak velká! Konečně jsem se nedívala na svět kolem zespoda, z „výšky“ svého invalidního vozíku! Úžasné! Konečně jsem nebyla malá, slabá, odkázaná na pomoc druhých. Já byla ta veliká, já byla ta silná! Byl to krásný pocit.
Zatoužila jsem se s někým o tuhle radost podělit. Ale nikde nikdo. Všichni přede mnou utíkali, všichni se přede mnou schovávali.
„Haló!“ Zavolala jsem. „Kde jste kdo?“ Znělo to spíš jako řvaní hladové zvěře. Proto jsem to zkusila znovu, tentokrát jen tak potichu: „Neutíkejte přede mnou. Nebojte se mě. Neublížím vám, jenom nechci být sama.“
Nic. Ticho. Ani lístek se nepohnul. Všichni přede mnou utekli, všichni se přede mnou schovali. Byla jsem v tom pralese tak strašně sama. Sice veliká a silná, ale sama. Najednou mi bylo moc smutno a už to nebyla taková krása a paráda jako před chvílí. Nakonec jsem byla docela ráda, že jsem se zase po probuzení z transu vrátila sice na invalidní vozík, ale mezi lidi, mezi své přátele, své známé.
