Jak se dostávají vozíčkáři po půlnoci domů

Rozhodně nepatřím k těm, kdo si myslí, že mu, jako vozíčkářovi, všichni ubližují a ani k těm, kteří naopak zastávají názor, že lidem na vozíku se vždy musí hned všechno splnit a udělat. Ne. Patřím ale k těm, kteří pouze chtějí být bráni jako všichni ostatní a kteří svůj vozík neberou jako strašnou křivdu a nespravedlivost osudu, nebo naopak, jako výhodu, ale jako nutnou součást svého života.

Byla dost nepříjemná noc, mrzlo a foukal ledový vítr

Vystupovali jsme s Baletem Globa na plese v RCO a skončili někdy okolo půlnoci a spěchali domů do tepla. Protože jsem neměla s sebou mobil, abych si mohla taxik zavolat, seděla jsem na svém invalidním vozíku před budovou u cesty.

Protože se pomalu blížil konec plesu, taxíků tam byla spousta. Jezdily sem-tam a čekali na své první zákazníky.

A já jsem tam tak seděla a mávala na ně a mávala.

Nezastavil ani jeden, jen mi občas některý řidič zamával taky. Asi je úplně normální, když v mrazu sedí člověk na vozíku o půlnoci u cesty a jen si tak mává z dlouhé chvíle na taxíky. Nikoho ani nenapadlo zastavit. A nebylo to snad proto, že by se jim můj malý vozíček nevlezl do auta, jezdily i taxíky kombíky. Nikam nespěchali, protože za chvíli jeli zase prázdné zpět. Objevila jsem telefonní budku a volala jsem na dispečink, jestli mi pošlou taxi. Když jsem ale řekla, že jsem na vozíku, slečna na mě začala řvát, jakoby člověk na vozíku musel být i hluchý.

Znovu jsem čekala a čekala, mávala a mávala.

A taxíky pořád jezdily sem-tam. A já tam seděla a seděla a pomalu se začínala měnit v kus ledu.

Nebýt kamaráda, který jel náhodou kolem a nabídl se, že mě vezme s sebou do svého auta, asi bych tam stála a mávala dodnes.