Jácob a Bakši

Když se malý Jácob narodil, dostal do vínku mnohem víc, než jen trochu zvláštní jméno. Mimo jiné i dar rozumět a mluvit mnoha jazyky. S maminkou slovensky, s tatínkem arabsky, s oběma rodiči anglicky a velice brzy i německy, protože tak mluvila babička s maminkou, když mluvily o něčem, co malý Jácob slyšet nemusel. A to ho zlobilo, on rozumět chtěl.

Na tom všem není nic tak moc zvláštní, spousta dětí ze smíšených manželství mluví dvěma, nebo i třemi jazyky. Jenže malý Jácob mluvil i se psy, jak se později ukázalo.

Jácob měl totiž velice zvláštní chůvu – velkého švýcarského pasteveckého psa jménem Bakši, který ho odmalička hlídal, staral se o něho a jak se později ukázalo, i ho učil.

Poprvé to vyšlo najevo, když měl Jácob tři roky a maminka mu domů přivezla malého bratříčka. Večer v okolí štěkali psi a bratříček plakal, protože nemohl kvůli tomu spát. Jácob se postavil na dvůr, chvíli poslouchal a potom vydal zvláštní zvuk, podobný štěkotu a zavrčení dohromady. V tu chvíli všichni psi v okolí ztichli. Malý Jácob ještě chvíli poslouchal, než v klidu vešel do domu, objal Bakšiho kolem krku a  sedl si k němu.

Pokud si někdo myslel, že to byla náhoda, tak jen do té chvíle, než celá rodina potkala na procházce dva obrovské rotvajlery s velkými vyceněnými zuby. Jejich postoj a ani pohled nebyl vůbec přátelský. Jácob udělal krok směrem k nim, zaujal velmi zvláštní postoj a pohled upřel nad hlavy psů do dálky. Chvíli tak stál, ti dva velcí psi na něho hleděli, pak schovali zuby, stáhli ocas, otočili se a v klidu odešli. Jácob tak ještě chvíli mlčky stál, potom se otočil k rodičům a pokynul jim: „jdeme“.

Všichni byli v úžasu a v šoku, jenom malý, tříletý klučina nechápal proč.

Večer doma si opět sedl k Bakšimu a jazykem, kterému rozuměli jenom oni dva, mu celý příběh vyprávěl a vůbec nechápal, proč se tomu rodina divila, když je to přece normální, mluvit řečí zvířat.

Když to tak bude ještě pár let pokračovat, kdo ví, čemu se Jácob ještě od svého věrného Bakšiho naučí.