O samomluvě už byla napsána spousta článků, úvah, povídek… a všechny mají jedno společné – dokazují, že samomluvou trpí v podstatě každý. Aspoň občas.
Někdo si zpívá v koupelně do sprchové hadice, jiný tancuje po chodbě se smetákem v objetí, další mlátí vařečkou do hrnců jako do bubnů… Mnozí z nás rozmlouvají s počítačem: „Pojďme! Tobě to dnes trvá!“ „Myši, ukaž se, kde jsi?“ „To mi nemaž!“ A podobné výkřiky. Chlapi zase často rozmlouvají se svým autem: „ Jedem!“ „Přidej! Přece se nenecháš tím vrakem předjet!“ „Co?! Ty už zas chceš benzin? Si myslíš, že kradu?“
Mnohem lépe jsou na tom majitelé pejsků – i když přistiženi při činu, vypadá to, že svého pejska vychovávají, kárají, chválí… Někdy je ale zkuste poslouchat.
Moje povídání si s Kubíčkem vypadá třeba i takto: „Co myslíš, Kubíčku, mám koupit raději keříčková rajčata, nebo ta normální?“ A přitom vím, že mu je to úplně jedno, protože rajčata rád nemá. Možná, kdybych se ho zeptala na ředkvičky, odpověděl by mi, že ty menší, protože ty má raději. Nebo třeba otázka: „Co říkáš na ty boty, Kubíčku, líbí se ti?“ Možná, kdyby si do nich mohl kousnout, ale takto přes sklo, za výlohou… Tak to raději neříká nic. Ale mně to vůbec nezabrání v tom, abych se ho i příště nezeptala na jeho názor.
Ale pozor! Někdy mi i odpoví. Když se ho třeba v zimě venku zeptám: „Nepůjdeme na kávu? Do tepla?“ Zahne do kavárny a já se nemusím rozhodovat a váhat. Ale v takovém případě už se nejedná o samomluvu. V té chvíli dělám z Kubíčka vůdce smečky a důležité rozhodování nechám na něm.
Kubíček je i výborný posluchač, takže mi občas samomluva ani jako samomluva nepřipadne. Tak například: „Co myslíš, Kubíčku, mám jet na ten kurz?“
Jeho pohled říká „V žádném případě!“ a tak mu začnu vysvětlovat všechna pro.
„Tak co se ptáš? Proč váháš?“ – jako bych ho slyšela. Tak mu začnu pro změnu vysvětlovat všechna proti. A Kubíček jen poslouchá a poslouchá.
Ale nemyslete si, i takový pejsek trpí samomluvou – občas Kubíčka přistihnu, jak si kňourá bez příčiny v pelíšku. Tady se ukážu zase jako dobrý posluchač já. Sednu si k němu, hladím ho po hlavě, polituji ho, utěším… Nu co – samomluvou trpíme všichni
