Když se člověk vrací po týdenním pobytu z nemocnice, většinou s sebou pláštěnku nemá. A proto, že jsem odkázaná na veliký elektrický invalidní vozík, ani žádná sanitka mě nenaloží.
Proto, že jsem odkázaná na veliký elektrický invalidní vozík, žádná sanitka mě nenaloží (vozík se tam nevejde a ani jedna sanitka nemá ani nájezdovou plošinu, ani jeřábek na naložení víc než stokilového vozíku).
Nezbylo mi teda po týdenním pobytu v nemocnici nic jiného, než jet domů po svých. Za ty roky už jsem na to zvyklá a jako bývalá zdravotnice vím, že zlobit se, že mě nemůžou saniťáci dopravit domů, by byla hloupost. Není to jejich chyba. Možná chyba systému, že nemyslí na to, že i člověk na invalidním vozíku nemocnici občas potřebuje a vozík mu slouží jako nohy, teda si ho potřebuje vzít s sebou. Bez něho se ani na záchod nedostane.
Vydala jsem se teda z nemocnice domů, na druhý konec města, po vlastní ose. Asi v polovině cesty začalo pršet.
„Žádný problém,“ řekla jsem si a zajela na nejbližší autobusovou zastávku a čekala na spoj. Autobus opravdu za chvíli přijel, já mávla na šoféra, že jedu také, ať mi přijde vysunout plošinu.
Jaké ale bylo mé překvapení, když si ani neotevřel dveře, aby mohl vystoupit, pouze mi záporně zavrtěl hlavou. Zpočátku jsem to brala jako vtip, spojila jsem ruce a zavolala: „Prosím, prosím.“
Opět záporně zavrtěl hlavou, ukázal na oblohu a ženě, která ho upozornila na vozíčkáře čekajícího na naložení, řekl pouze: „Vždyť prší.“
