Co vy na to, doktore?

Bylo klidné nedělní odpoledne, mladý doktor seděl v křesle na inspekčním pokoji a podřimoval. Na oddělení nebylo nic vážného, tak se oddával snění. Na dveře zaznělo rázné zaklepání. Zamračil se. Řekl přece sestrám, že tu pro nikoho není.

Zaklepání se opakovalo. Odmítal otevřít oči a vstát. Chvíli se tvářil, že tam není a věřil, že to dotyčného přestane bavit. Mýlil se. Po druhém zaklepání následovalo třetí, čtvrté, páté. Vstal,  mrzutě otevřel dveře a zalapal po dechu. Na chodbě stála mladá žena. Bílé rifle a lehká halenečka ještě podtrhovaly její postavu. Velké hnědé oči… zasnil se. Nevěděl, jestli je to sen, nebo skutečnost. Do reality ho vrátily až její berle

Usmál se a pozval ji dál. Začal snít o tom, že by to nakonec mohlo být velice krásné a příjemné nedělní odpoledne. Ale to, co následovalo, mu všechny krásné sny a představy zmařilo.

„Vy už se na mě asi nepamatujete, pane doktore.“

Úsměv mu ztuhl na tváři. „To není možné!“, napadlo ho. Ta žena, které patřil ten hlas, musí být přece mrtvá! Sám ji vloni poslal domů umřít a on se přece nemýlí, on je přece doktor. Ale ten hlas, ten nešel zapomenout. Zvláštní, zajímavý hlas. Připomínal mu šum moře, ani sám nevěděl proč, umocněn zvláštním přízvukem

Mladá žena s úsměvem vítěze prošla okolo něho, sedla si do křesla a sledovala jeho reakce. Vysloveně se u toho bavila.

„Vidím, že si vzpomínáte. Vzpomínáte si na ten hlas, který vás prosil o šanci na život

Zhluboka se nadechla a pokračovala:

„Vy jste ale rozhodl jinak – vy jste rozhodl, že já musím jít domů zemřít, že tady jenom zabírám místo.“

Pamatoval si hlavně na její matku, která ho v slzách na chodbě prosila, aby dal ještě její dceři šanci, že prý je bojovnice, že prý se z toho dostane. Nevěřil tomu. Té staré ženě řekl, že to není možné aby se z toho dostala a že on, doktor, to přece ví.

A najednou tady ta mladá žena, která měla být už mrtvá, sedí. To přece není možné! On je doktor, on to ví! Byl zmaten.

„Tak co vy na to, doktore?“

Její hlas ho vytrhl ze vzpomínek.

„Nejsem mrtvá, nejsem přízrak.“ Natáhla k němu ruku: „Sáhněte si. Nepřišla jsem vás strašit, i když byste si nic jiného nezasloužil.“ Ještě měla chuť mu říct, že je parchant, ale ovládla se. Měla úplně jiný plán. Místo toho se jen  usmála a přehodila si nohu přes nohu.

„Dala bych si kafe.“

Počkala, až jí ho udělá a přinese.

„Vlastně jsem se vás pouze přišla zeptat, kdo vám dal právo hrát si na Boha?“

Nechápavě se na ni podíval.

„Vy jste mi život přece nedal, tak proč jste mi ho chtěl vzít? Kdo vám dal právo rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo ne.“

„Ale já jsem přece doktor…“

„No a?“ Skočila mu do řeči. „Chcete tím říct, že máte patent na rozum? Nebo, že v Hippokratově přísaze stojí něco o tom, že budete rozhodovat o životě a smrtí druhých lidí? Nebo, že budete brát lidem naději a víru? Víte vy vůbec, kolik lidí díky vám tady přestalo cvičit, přestali se snažit, hodili flintu do žita, spáchali sebevraždu? Víte vy kolik lidí máte na svědomí?“

Tak to byla silná slova.

„Ti lidi spáchali sebevraždu, že neunesli svůj těžký osud,“ bránil se.

„Ne!“ Řekla rázně. „ Neunesli, že jste jim sebral naději, víru a bez nich život nemá smysl. Nemá cenu. Není důvod žít. Pokud to nevíte, člověk žije pro své sny. V naději a ve víře, že se mu někdy  splní, nebo aspoň z části splní.“

Vstala. „Kdo vám dal právo?!“ Křičela na něho jako na malého kluka. „Kdo vám dal právo rozhodovat o životě a smrti druhých? Tuto moc má pouze Bůh! A vy jste jenom doktor!“ Zhluboka se nadechla, mávla rukou a  pomalu, ale s důrazem na každé slovo dodala: „Ne doktor, vy jste jenom obyčejný,  bezvýznamný doktůrek.“

Se vztyčenou hlavou odkráčela ke dveřím. Tady se ještě jednou zastavila a podívala se mladému doktorovi přímo do očí: „Jak s tím vším dokážete žít?“