Předjaří

Ve vzduchu je cítit blížící se jaro. Příroda se pomalu probouzí a vydechuje zemitou vůni z pod bílých naducaných peřinek posledního sněhu. Voda v potoce zpívá o horských krajích, které navštívila, a bere s sebou dolů na jih tolik potřebnou vláhu. Na chvíli se zastavuje v mělkých korytech, ale dlouho tam nemešká a bujaře se hrne dál jako dítko, které před sebou vidí svou oblíbenou hračku a nekouká se nalevo ani napravo, dokonce si ani neuvědomuje, kolik škody za sebou nechává.  

„Jestli bude té vody ještě přibývat, bude naše doupátko brzy celé rozmáčené,“ lamentuje maminka Sosinka a upravuje si sukýnku pomačkanou do toho, jak se snaží zakrýt své rozrušení zatínáním pěstiček do svého oděvu. „Neboj se, maminko, není to tak zlé,“ odpovídají jí tři strachem trošku podbarvené hlásky. Jsou to její dětičky, tři malí sosálkové, kterým není ani měsíc a už jí dokážou být oporou. Osud její rodiny závisí na mnoha okolnostech a Sosinka se začíná chvět hrůzou, když si nyní postupně uvědomuje, jak velkou tíhu na svých bedrech vlastně nese. Zažila už mnoho jar a myslela si o nich své, ale tento rok je něčím jiným.

Už když se probouzeli ze svého zimního snu, voněl vzduch jinak, dalo by se říci, že přímo čpěl neočekávanými změnami. Doupátko čtyřčlené rodiny bylo velmi dobře ukryto před zraky tvorů, kteří by jim mohli nějak ublížit, ale žádný úkryt není trvalý. Občas je nutné vyjít ven a podívat se, zda je ještě nutné se skrývat a nebo... zda se úkryt nestal něčím ještě nebezpečnějším – pastí, která hodlá pohltit vše, co se v něm nachází.

Sosinka vyletěla ven. Musela. Už se to napětí zvyšované čtyřmi stěnami nedalo vydržet, ale očekávaná radost z jarního sluníčka se nedostavila. „No jéje, tady to ale vypadá!“ vykulila oči, protože přímo před ní byla louka, tedy opravdu dříve byla, protože to, co z ní zůstalo, jí zastavilo srdce. Vyvrácené kořeny a torza toho, co dříve bývaly stromy, leží nepěkně poházené všude, kam jen oko mámy komářice dohlédne. Větve bílých bříz vypadají jako uťaté paže alabastrových panen a z obou stran neživých pahýlů prýští lepkavá hmota.

Pryč.. Maminky se zmocnila panika a popohání děti, aby neotálely a balily si baťůžky. Nesmí tady zůstat už ani chvilinku. Neví, kam jít a co bude dál, ale zůstávat zde znamená jistou smrt. K večeru vylétají celí rozechvělí směrem k lesu. Díťátka se výjimečně ani nepošťuchují, jen poslušně letí jeden vedle druhého. Dál a dál..

Někdy je lepší být v pohybu než přežívat v nejistých podmínkách. Prostě přijmout vzedmutou vlnu změn jako přirozenou součást života a svézt se po ní vstříc neznámému. Předjaří k tomu samo ze své podstaty vybízí. Vymést zbytky pocitů malosti a strachu a vyjít vstříc zodpovědnosti za své činy.