Pohled na svět z koňského hřbetu

Poprvé jsem seděla na koni letos na podzim. Jen tak ze zvědavosti, jaké to je. Přihlásila jsem se s dítkem, sestrou a zkušenějšími kamarády na kurz věnovaný přirozené komunikaci člověka s koněm a bez zbytečných očekávání, s veškerou možnou důvěrou, jsem za víkend ujela v sedle 50 km.

Petr, indiánský náčelník Sedící pod koněm, své poslání naučit nás to nejpodstatnější bral velice vážně a manuál k obsluze koně servíroval především prakticky. Naše první kroky po příjezdu proto směřovaly rovnou na pastvinu. Volně popásající se koně bylo potřeba odchytit a pak navléci ohlávky. Nebylo to tak těžké, jak to na první pohled vypadalo. Opravdu.

Byli jsme si vzájemně svěřeni do péče. Já a Celsius. Celsius a já. Postarší, klidný kůň s výsadním postavením ve stádu (býval vůdčím hřebcem) a mladá, rozechvělá žena (bezvýznamná, nejistá, obyčejná). První pohled do očí a dotek. Očištěním zablácené kůže, osedláním a nauzděním se vše prolnulo. Přestala existovat hranice mezi tím, co si jen lze představit pod pojmem "člověk" a tím, co vymezuje svobodnou duši významem "kůň".

Jakoby se do mě nalila důvěra v sebe samu, ve vlastní sílu a odvahu. Projížďka lesem mne osvěžila a spojila se zemí, s přírodou. Celsius reagoval na moje pokyny, jakmile se vynořily z mysli. Byl prodloužením mého těla, mýma nohama, mým dalším smyslem.

Zažít to znova.