Pohled na svět kočičíma očima

Mám doma jednu osobitou šelmičku s velmi vyhraněným názorem na svět, která přesně ví, co od života chce, a kde všude je její místo... Všude. Dnes mě napadlo, jaké to asi je, být v její kůži. Mít sedm životů, respekt a uznání, třikrát denně chutnou krmi, dle libosti něznosti... Po půldenním napodobování lenošivých kočičích způsobů jsem zjistila, že být hebkým stvořením s ostrými drápky je docela prima.

....................

(ospalé mňau) Každý den začíná stejně. Ba ne. Někdy je ráno okno do pokoje zalité sluncem a někdy, jako právě dnes, studí zvenčí nevlídná tma. Na tom mi ale zas až tak nesejde. Mám trochu jiné starosti. Tvor, který žije na mém území, je nesmírný spavec. Nejen, že mu vůbec, ale vůbec nevadí, že bych si chtěla po probdělé noci dopřát trochu škádlení a něco dobrého do bříška, což mu trpělivě (!) naznačuji tlapkou putující po jeho tváři (co na tom, že přitom občas použiju drápky), dokonce se schovává pod peřinu a nejspíše si myslí, že mě ten zoufalý počin od mých potřeb odradí. Ale to se plete.

(vítací mňau) A je to tady. Klíč ve dveřích. Protáhnu se, ale jenom tak, aby to nevypadalo, že mám na spěch. Vykulím se z vyhřátého ďolíčku ve skříni, který vznikl vyhrabáním prádla na podlahu, a vítám tvora - trochu pocuchanějšího, žalostnějšího a tiššího, než si pamatuji z rána. Vlastně... si nejsem jistá, jestli je to tentýž. Nu, čož na tom záleží?

("dobrou noc" mňau) Chci si hrát. Ano!!! Přávě teď je na to ten správný čas. Není nic důležitějšího na práci. Pojď už, čeká nás legrace... Brousím si drápky o pohovku, to mi vždycky zvedne náladu. A tvorovi taky. Začíná honička po bytě, ve které doopravdy nemá šanci vyhrát, protože znám každou zkratku. Fasicují mě vlajcí záclony, šoupající se koberec a rozšněrované tkaničky u bot, které tvorovo mládě nechalo pohozené v předsíni. Běháním a lovením se vždycky děsně unavím. Mám toho dost. Vlezu si k tvorovi do pelíšku, vrním si, když mě hladí, a mhouřím oči. Jsem z toho dnešního dne celá blažená. Dobrou.