Pohled na Prahu skeptickýma očima

Není snad Čecha, který by se alespoň na chvíli nezastavil v srdci naší republiky a neopěvoval tamní krásy s obdivem a pýchou. O Stověžaté je psáno mnohé, proto si myslím, že pohled každěho člověka je unikátní, vzhledem k úhlu pohledu, zkušenostem s domorodci a pocitům z míst, které navštívil. Pravdou je, že jsem neměla možnost koukat po památkách, když jsem tento víkend trávila studium v Praze, přesto ve mně zanechala pestré dojmy...

První, co člověka z maloměsta udiví, je kolik betonu na úkor zeleně lze rozmístit v tak velikém prostoru, aniž by to někoho uvádělo v rozpaky. Honosné stavby se tyčí nad dalšími, ještě honosnějšími budovami, až z té změti skla a panelu oči přecházejí.

Druhý pohled je pochopitelně věnován místním lidem. Jsou nepřehlédnutení... je jich mnoho a na každém kroku. Člověk na chvíli může mít pocit, že se stal součástí jakéhosi chaotického mraveniště, které jej dovnitř nesmírnou silou vtáhne, pak ho nezjistitelnou časovou jednotku válí, drtí, mele a láme, načež je vyplivnut, zbaven identity a zhanoben vlastní titěrností.

Třetí očividný jev může objevit jen pozorovatel, který je schopen nepravidelnost a měnlivost celkového obrazu hlavního města vnímat ze statického úhlu postoje, posedu či polehu. Tedy jako divák sledující nekonečný film barevných metamorfóz.

Čtvrtou nápadností je hluková změť nevalné kompozice, před kterou nelze nikam utéci. Je možné, čistě teoreticky, se do ní aktivně zapojit a vnést tak adekvátní či neadekvátní (dle libosti), zaručeně osobitou improvizaci inspirovanou daným momentem. Představuji si ji jako vysokofrekvenční tón, jako bezprostřední reakci na vnitřní přepjetí nebo jako výsknutí prýštící z čiré radosti.

Zajisté by bylo možné se takto kochat jednotlivými pohledy, pocity, vjemy a skutečnostmi útočícími na naše smysly poměrně dlouhou dobu, ale to není záměrem článku. Záměrem je poukázat na jedinečnou možnost člověka... dívat se a přemýšlet, ať už je viděné či myšlené kdekoliv a s jakýmkoliv motivem. Další podívání se na naše milé hlavní město proto ponechám již na bohaté fantazii každého čtenáře.