Néreidky a ztracené hvězdy

Na mořském dně leželo osm malých bělostných oblázků. Kdyby sis je chtěl jen tak pro radost posbírat, vešly by se Ti, milý čtenáři, všechny akorát do dlaně.

Tyto drobné křemínky byly ve skutečnosti ztracené hvězdy, které spadly z modročerné oblohy a nedokázaly se bez pomoci vrátit domů. Vytrousila je ze svého nočního pláště sama příroda při ceremonii zimního slunovratu, kdy se všechny bytosti planety Země sešly, aby v tichém rozjímání společně přivítaly nový den.

Ve chvíli, kdy první sluneční paprsky měkce zazvonily o ztemnělý obzor, otevřely se všechny poklady světa, rozkvetly a líbezně se rozvoněly louky schované pod vrstvou zlatobílého sněhu, jabloň v zahradě nabídla své sladké plody k ochutnání a v potoce se zatřpytilo tekuté stříbro, počala příroda kvapně skládat svou večerní róbu.

A právě tehdy se do naprostého ticha ozvalo těžko postřehnutelné.. žbluňk! Hladina moře se otevřela jen proto, aby přijala nečekané hosty a pak do sebe schovala i jejich smutný povzdech, který se postupně rozpouštěl v kruhovitých vlnkách… „Ááách…“ Roztančily se přímo v místě, kam hvězdy dopadly.

Malé hvězdy sklouzly až na samé dno, kde ve zvířeném jemném písku zůstaly ležet.

Vyšlo slunce. Na břehu moře si hrálo dítko. Vstoupilo do vody a se smíchem pozorovalo barevné stíny, jak kreslí legrační obrázky na jeho bílé baculaté nožky schované pod hladinou. Tu ho za ruce chytily křehké prstíky vodních nymf a za líbezného zpěvu táhly dítko s sebou do hlubin. Vůbec se nebálo. Néreidky byly jeho kamarádky. Ukazovaly mu modrozelený svět a učily jej s úctou pozorovat život ve vodě a rozumět mu.

„Pojď s námi, maličký,“ smály se rozpustile, až se jim azuritové a malachitové korálky zapletené v dlouhých temněmodrých vlasech rozcinkaly, „čeká tě dnes nelehký úkol. Musíš vrátit hvězdičky tam, kam patří, aby se zachovala rovnováha mezi tím, co je na nebi a tím, co je na zemi.“

Dítko pramálo rozumělo jejich zurčícím hláskům, přesto se s naprostou důvěrou oddalo podmanivě konejšivému proudu slaných vln. Je to tak příjemné, nechat se jimi hladit a těšit se pocitem beztíže..

Dopluli ke ztraceným slzám noční oblohy a dítko je vzalo do ruček. Prohlíželo si s úžasem jejich oblý tvar i jemně světélkující odstíny bílé a stříbrné. Byly překrásné. „A teď zavři oči,“ pohladila malého po očních víčkách ta nejvlídnější, „a přej si, aby všechny do jedné opět našly své místo na nebi.“

Nic na světě nemá větší moc než průzračně čisté přání.

Moře se rozestoupilo. Nebe se sklonilo k zemi a v místě jejich setkání se vytvořil malý ďolíček, z kterého začala vyrůstat průzračná duha. Dítko k ní přistoupilo, vnořilo dlaně s hvězdičkami do barevných paprsků a když je opět vytáhlo, dlaně zely prázdnotou.

Zkus někdy za chladných nocí pozorovat třpytivou oblohu. Je možné, že v černočerném nekonečnu najdeš zářit osm hvězd namodralým světlem. Jejich barva je darem od Néreidek.

A co se stalo s malým človíčkem?

Zanedlouho vyrostlo. A na všechna dobrodružství se svými přáteli zapomnělo.