Memento mori

Pamatuj, že jednou zaklepe i na Tvé dveře, bez ohledu na to, čím jsi se chtěl stát, kolik jsi toho ještě chtěl zažít a ochutnat a co všechno jsi toužil světu povědět...

Život je pestrý. Lidé jsou jako barevné květy rozházené po světě v různých trsech a společenstvích. Někdy na sobě parazitují, někdy jsou k sobě naprosto lhostejní a jindy si jsou navzájem docela užiteční. Žijí spolu, vedle sebe, pod sebou i nad sebou... opírají se o sebe a navzájem se dotýkají, jen když silně zafouká vítr nevlídných změn...

I Ty, člověče, jsi takový květ. Vnímáš se jako jedinečné stvoření určené k radosti a spokojenosti. Pro tyto dvě esence života jsi schopen udělat téměř cokoli. Tvoje pouť začíná tím, že někdo zasadí Tvé semínko, které pak roste a sílí do doby, než se samo rozhodne poznat svůj potenciál a naplnit huboko ukryté touhy...

Ochutnáváš plnými doušky z kalichu života, vímáš čas jako bezbřehé kontinuum, proplouváš s hrdostí a pýchou světem utkaným z Tvých myšlenek, stvořený z postojů, názorů a vlastností, do kterých se záměrně odíváš, a při tom si neuvědomuješ, jak Tě to ve skutečnosti od druhých odděluje. Jak právě zde vzniká moment nepochopení...

Postupem doby marníš svůj talent a cit v předem prohraných bitvách, necháváš se vědomě svazovat všeobecnými předpisy, zákony a normami, které jsou už stejně dávno pasé, protože reagují jen na skutečnosti, které se odehrály před Tebou...

Zapomínáš posloucht své srdce. Jsi nemocný a trápíš se, přesto neustále žiješ, jako bys tady na Zemi měl být navěky. Myšlenku na čas úrody a sklizně odsouváš, ba přímo schválně zametáš pod kobereček každodenního shonu...

A je to tady. Stojíš sám před sebou úplně nahý. Není nic, co bys mohl říct nebo udělat...