Kterak očekávání druhých na chuti do života nepřidá

Někdy se mi zdá, že je toho na člověka příliš. Každý něco očekává - a já, ve snaze naplnit představy druhých, pošlapávám ty vlastní.

Přemýšlím o tom, když jdu cestou k říčce, kterou jsem si oblíbila při podzimním toulání. Není mi chladno, ale při vzpomínce na odpoledne u mých rodičů se oklepu. Brr. Pořád o mě mají starost. Nevím proč, jsem přeci svéprávná, (tak trochu) už vím, co se smí a co ne (vždyť mi to důrazně vštěpovali celých třiadvacet let) a navíc řádně živím stát z daní svého skromného příjmu samoživitelky, také byt, mládě, kočku, pár žalostně vyhlížejících květin a (ovšem) sebe. O podvyživené dceři snědé sousedky samozřejmě taktně pomlčím, neboť zde nemám žádnou vyživovací povinnost.

Už se neptám, kdo jsem já (nejspíš na tohle brutální menza sudoku stejně nikdy nepřijdu–je tolik proměnných!), spíše hledám odpověď na otázku, kdo jsou ti druzí. Ti, kteří mne posuzují a soudí, kteří mne měří metrem s pochybnou přesností. Pozoruji ty, kteří mne touží škatulkovat, tedy komprimovat, ve snaze přiřknout mi to správné místo, to správné jméno, tu správou vlastnost. Nemohu si pomoci, ale mám takový vtíravý pocit, že se jim to nijak výrazně nedaří. Možná by se po odhalení toho, co skutečně jsem, zkřivil vědoucí úsměv nejednomu samolibci.

Je mi vskutku záhadou, proč lidé, kteří si mne očividně upravují k obrazu svému, ještě chtějí (po tom všem, co na mě bezostyšně páchají), abych se chovala tak, jak očekávají. Nevím, možná tomu nerozumím (jsem toho názoru, že určitě ne úplně), ale existuje místo, kde je možné se svobodně vyjádřit a projevit, aniž by po mně někdo kamenem...?