Do jiných světů

Přišlo to náhle. Podívala se na sebe do zrcadla, aby se přesvědčila, jestli stále ještě je součástí toho, čemu dříve říkala domov. Možná ano, vlastně spíše pořád je, ano, ale.. v jejích očích bylo něco jinak. Něco, čemu zatím ani sama nerozuměla.

Viděla padat hvězdu. Bylo to včera? Asi ano, dny a hodiny jí splývají v jedinou mohutnou řeku zapomnění. Myslela si, že je to dobré znamení, že se její život začne otáčet správným směrem, ale vypadá to, že se mýlila. Viděla totiž padat hvězdu a přála si..

… umět létat. Neměla ani zdání, že existuje síla, která by mohla splnit to, po čem toužila už jako malé děvčátko, přesto se to stalo. Cítila, jak se její ruce chvějí. Zvedla je a pochopila, že v nich drží svůj osud. Natáhla je před sebe a v té chvíli se jí špičky nohou odlepily od země. „To není možné!“

Do uší jí tichounce zašeptal vánek známou melodii, vlasy se vznášely v prostoru jako zlatavé plameny a na zprvu překvapené tváři vykvetl úsměv. Zná ten pocit beztíže příliš důvěrně, než aby se ho lekala. A také věděla, co má teď udělat. Zavřela oči a pomyslela na nádherný svět, který před několika lety opustila.

A najednou tam byla. Stála pod stromem v bílých šatech a dýchala svěží podvečerní vzduch. Všude, kam až dohlédla, se rozprostíraly louky. Vládl zde klid. Jenom v korunách stromu se ozývalo tiché kýchání.. „Hepšš.. hepššš …ššííííííííííík“ a pak tiché lamentování.. „Aaaa ghfrr oioiug parfh hu..“ Zvědavě obcházela silný kmen a koukala vzhůru do koruny. Pátrala po někom.. po něčem, co vydávalo ty legrační zvuky.

V tom se zpoza větve vynořila hlavička s kučeravými vlásky a malý obličejík se zaškaredil: „Co tady chceš?“ Podívala se mu zpříma do očí a řekla: „Něco tady hledám, ale nemohu si vzpomenout, co.“

„Á, já to vím. Ale neřeknu,“ vyplázl na ní svůj drzý jazýček a zmizel.

Usedla do měkké trávy pod strom, a protože nebylo nic, co by teď mohla dělat, začala si zpívat, aby zahnala plíživou úzkost. Ozvěna jí vracela útržky písně. Za chvilinku nad sebou opět zaslechla tichounké šustění lístků. Tentokrát se však stromový panáček zlehka snesl k zemi, poklonil se a řekl: „Má milá, známe se už mnoho let a velmi mne rozzlobilo, že si mě nepamatuješ, ačkoli jsme spolu prožili mnoho závratných dobrodružství. Střežím tvé sny a mohu tě zavést kamkoli si budeš přát. Stačí před usnutím třikrát vyslovit moje jméno.“

Ano, vzpomíná si.. dnes večer opět poletí..