Zatímco v zemích, kde se eurem platí, je popularita společné evropské měny vysoká, v České republice, která má k euru pořádně daleko, je na bodu mrazu. Taková je realita a každý politik s ní musí počítat.
Na druhé straně: Když jsme do Evropské unie vstupovali, a to včetně referenda k této otázce (které skončilo drtivým vítězstvím „ano“ 77,3 ku 22,7 procentům), přijali jsme i závazek zavést euro. Přičemž onen závazek není nějak konkrétně časově definovaný, nicméně v podstatě se jedná o „jakmile to bude možné“. To je také fakt.
V současné době to možné není. Do maastrichtských kritérií máme nikoliv nekonečně, ale určitě daleko. V každém případě je návrat země do maastrichtských mantinelů klíčový úkol současnosti.
Ale nejprve k té popularitě. Celková důvěra ve společnou měnu je v eurozóně 80 procent a v celé Unii 72 procent. V České republice je to 22 procent. Nedá se to exaktně vysvětlit, je to trochu zvláštní. Nicméně tím padá oblíbený mýtus, že „Evropané euru nevěří“.
Pak tady máme statistiku ČNB o poskytnutých úvěrech podnikatelskému sektoru. Již několik měsíců převažují úvěry v eurech. Což, mimochodem a je to poznámka pro ekonomy, dost snižuje schopnost ČNB dělat samostatnou měnovou politiku. Přibývá podniků, které účtují v eurech a navzájem si fakturují v eurech, vedou v něm účetnictví. V situaci, kdy významná (nejde o procenta, jde o desítky procent) část ekonomiky, funguje v euru, je vize „suverénní“ měnové politiky minimálně neúplný popis situace. Dalo by se říct, že jde o další „padlý mýtus“.
Můžeme pokračovat dál. Obvykle je v českém prostředí věc stavěna tak, že euro chtějí z podnikatelů exportéři, protože pro ně je výhodné, ale ostatní (třeba živnostníci) ho nepodporují. Nedávno se nicméně na ekonomických serverech objevil průzkum Asociace malých a středních podniků a živnostníků České republiky (tedy primárně výzkum mezi těmi podnikateli, kteří údajně euro odmítají). Většina, pravda mírná (51 procent), je pro přijetí eura (ZDE). Tím si můžeme odškrtnout další mýtus na toto téma.
Existuje u nás také přesvědčení, že „v tom nejsme sami“, že proti euru je mnoho států. Ono to ale spíše vypadá, že v odmítání eura zůstaneme naopak osamoceni. Bulharsko je v ERM II (v češtině se používá také zkratka EMS) a směřuje k přijetí v roce 2025, Rumunsko oficiálně cílí na rok 2027.
Zcela reálně to tedy vypadá, že tou dobou zůstanou mimo eurozóny čtyři země z celé Unie – my, Maďarsko, Polsko a Švédsko. Plus Dánsko, jenže to je dlouhé roky členem ERM II a dánská koruna je tedy na euro navázaná v pásmu +/- 2,5 procenta. Ve skutečnosti je Dánsko vlastně taková eurozóna bez eura. Z těch zbylých států můžeme v danou dobu škrtnout Maďarsko – země je vysílená dlouhou inflací (výrazně vyšší než v ČR), nestabilní a zatížená velmi problematickým dluhem. Polsko si kdysi dalo zlotý do Ústavy a v nedohlednu je jakákoliv dostatečná většina, která by to mohla změnit. Ale diskuse o euru ve Švédsku nabírají na intenzitě a počet příznivců celkem dynamicky roste. Už se ozývají hlasy, že je na čase zopakovat referendum z roku 2003, ve kterém vcelku jednoznačně vyhráli skeptici.
O přijetí eura je potřeba diskutovat z řady různých úhlů. Ekonomický je asi nejpodstatnější, avšak daleko častěji zaznívají politické - jenže poněkud vágní myšlenky - jako například „ztráta suverenity“. Jde pochopitelně o vskutku nulitní tvrzení – ztratilo Portugalsko, Francie nebo třeba Nizozemsko svou suverenitu? Tamní společnosti si to zjevně nemyslí, protože těžko by jinak euro tak silně podporovaly. A pokud si to nemyslí tamní společnosti, na jakém základě je tedy celá konstrukce postavená?
Naším problémem je, že diskuse o euru se u nás „vede – nevede“. Jistě, v odborných časopisech vycházejí vědecké články, profesoři i ekonomové disputují. Ale soustavná společenská debata vlastně žádná neběží. Mimochodem není asi náhodou, že kdykoliv se ji někdo pokusí rozběhnout, odpůrci eura se snaží ji ihned z veřejného prostoru znovu převést do roviny vědy a případně nějakých seminářů pro pár desítek lidí.
Potřebujeme debaty o euru. Už jenom proto, že s ubývajícím počtem členských zemí EU stojících mimo eurozónu bude stále problematičtější postavení naší země. Například bude stále těžší lákat zahraniční kapitál. Skutečně si myslíme, že jsme tak fantasticky výjimeční, že v korunové rezervaci bude někdo vyrábět pro celou eurozónu? Občas se možná někdo najde. Občas.
Jedno je jisté. Nelze přijímat euro v situaci, kdy ho chce necelá čtvrtina obyvatel. Z tohoto pohledu je přijetí či nepřijetí eura otázkou výsostně politickou. Ale jak jinak přesvědčit občany o této otázce než, že se o tom začne mluvit? Potíž je v tom, jak je v našich končinách v poslední době zvykem, že namísto souboje argumentů, či hledání schůdné cesty se diskuse zaviruje odmítáním, nesmyslným strašením a předpovědí katastrofy. Cesta k euru bude ještě trvat. Ale je dobré jít k cílí. Správně. Zodpovědně. Bez ekonomických otřesů. Bez racionální diskuse a přípravě strategie zatím směřujeme k tomu nejhoršímu možnému řešení: Že budeme společnou měnu přijímat poslední, donuceni k tomu neutěšenou situací a v roli pro většinu kontinentu ne zcela pochopitelných „rebelů“.
