Kam ten svět spěje?

Asi každý politik v této zemi je v posledních týdnech alespoň občas oslovován z médií s dotazem, co si myslí o nynější americké strategii v oblasti světového obchodu. Mám velkou chuť odpovídat „Nevím“.

Aby totiž měla odpověď skutečný smysl, museli bychom znát nějakou situaci, ke které se snaží administrativa prezidenta Donalda Trumpa dospět, které se snaží dosáhnout. A to mi opravdu není jasné, co by tím stavem mělo být.

Když si vezmeme ty oficiální cíle, které se v různých podobách objevují v prohlášení klíčových politiků, člověk musí být nutně zmaten. Pro příklad. Na jedné straně slyšíme o vyrovnání obchodního deficitu a posílení fiskálních federálních příjmů. Dejme tomu, že by toho bylo cly možné docílit, což není vůbec jednoduché, spíše nemožné, ale dejme tomu. Jak si to ale srovnat s druhým cílem, totiž návratem produkce na území USA? Protože pokud by cla měla lepit federální rozpočet, musely by pokračovat dovozy (a vybírat z nich peníze). Pak ale není žádný velký prostor pro návrat produkce na americké území.

Takto by bylo možné pokračovat. Z Washingtonu chvíli zní hlas o silném dolaru jako znaku silné Ameriky, chvíli zase stížnosti, že postavení dolaru jako světové rezervní měny uměle posiluje dolar. Podobně protichůdná je představa, že obchodní schodky se zbožím z minulosti jsou dluhem světa vůči Americe. Jenže ty dovozy levného zboží umožnily americkým občanům nakupovat a konzumovat více, než by nakupovali a konzumovali bez triček z Vietnamu a bot z Bangladéše. Není to žádný dluh, je to bonus, který spotřebovaly stovky milionů konkrétních lidí tím, že si prostě mohli koupit více zboží a více služeb. Přičemž z cel mají mít užitek oni obyčejní Američané. Jenže čím? Práci mají, nezaměstnanost je nízká. Takže tím, že si budou moci koupit méně? To nevypadá úplně jako bonus.

Z pohledu Starostů je názor na celní bariéry jasný. Jako liberální středopravicové hnutí samozřejmě podporujeme co nevětší svobodu mezinárodního obchodu. Čím větší je trh, tím nižších cen je na něm dosahováno a tím vyšší je prospěch pro jednotlivce. Celní ochrana má opodstatnění jako zabránění dumpingu, tedy cílenému prodeji pod cenou, nebo ze strategických důvodů jako nástroj udržení určitých výrob, například obranného nebo farmaceutického průmyslu. A je třeba s nimi nakládat velmi opatrně a minimalisticky. Nicméně Spojené státy samozřejmě mohou cla určit podle svého, bylo by však fajn, kdyby to alespoň pár dnů vydrželo.

Celní šerm totiž není největším problémem této doby. Kdyby USA zavedly cla tolik a tolik procent, bylo by třeba se přizpůsobit a věc by končila. Jenže horší je nevyzpytatelnost, neodhadnutelnost. Pokud něco ekonomiku skutečně ničí, tak je to situace, kdy podnikatelé nevědí, jaké prostředí bude zítra nebo za měsíc. Jak lze v takové situaci investovat, jak lze plánovat rozvoj podniku, nové produkty a obchodní strategie? V nevyzpytatelném prostředí podnikatel umrtví rozvojové plány, hromadí hotovost a čeká, co se z toho všeho vyvine. To je totiž racionální strategie minimalizace potenciálních ztrát. Jenže zároveň to znamená, že je tím zničen budoucí růst. Bez nynějších investic není příští rozvoj. To dokonce není ani ekonomie, to je exaktní elementární matematika.

Když vynechám teorie, dosti děsivé a konspirační, o tom, že všechny ty zmatky s cly, které ráno jsou, a večer nejsou, mají za cíl rozkývat trhy a umožnit vybraným jedincům neuvěřitelné mimořádné zisky, tak jako výsledek zůstává právě to nejhorší, co se ekonomice dá nadělit: zmatek. Trochu to připomíná časy pandemie v České republice. Po ranní tiskové konferenci platila nová pravidla, která byla v poledne korigována, aby večer byla ohlášena pravidla úplně jiná. Není možná náhodou, že politici, kteří byli tehdy u moci ve Strakově akademii, vzhlíží k Donaldu Trumpovi s neskrývaným obdivem včetně až trochu směšného kopírování čepiček.

Většina z nás asi stále ještě tak trochu doufá, že v nějaké rozumné době se na stole objeví alespoň rámcově racionálně definované požadavky a bude o čem normálně diskutovat a jednat. Před pár týdny bych na to vsadila, nyní říkám, že nevím. Co ale vím jistě, to je velká pravděpodobnost, že svět již byl nasměrován do recese a že návrat k normálu bude bolet. Nejen Evropu, Čínu či Japonsko, ale všechny včetně Američanů.

A pak vím ještě jedno. Přinejmenším dva lidé na světě při kterémkoliv a jakkoliv negativním výsledku vystoupí, a řeknou, že dosáhli mimořádného a skvělého vítězství. První to napíše na sociální sítě a zopakuje na Fox News. Druhý vystačí s tiskovkou na ČT24.

Nám ostatním nezbyde, než se s tím zmatkem nějak vyrovnat.