“Hádejme se”. Ale ne jak šetřit ve školství

Ministr financí má úkol držet státní kasu „zkrátka“. Ostatní ministři jsou odpovědní za rozvoj svých rezortů. Nutně a vždy mezi nimi dochází ke dohadování. To je normální stav. Jako ekonomka obvykle fandím ministrovi financí.

S jednou výjimkou, kterou je školství. A v těžkých dobách jako je ta naše - ještě obrana. Když se ale vrátíme do časů plně mírových, všechny vlády, a to skutečně všechny za dobu existence samostatné České republiky, označovaly školství za svou prioritu ze všech priorit nejvíce prioritní. Tedy v programových prohlášeních.

Všichni víme, že v reálných činech to tak převážně nebylo. Ale nechci dělat nějakou exkurzi do historie a hledat, ve kterém volebním období se to „zvrtlo“ více a ve kterém méně. Ostatně dětem, které se právě vzdělávají, nějaké hledání dávných „viníků“ stejně nepomůže.

Potíž se školstvím především je, že jde o mimořádně komplexní oblast. Je obrovská. A možná si mnozí ani neumí představit, jak obrovská. Pro ilustraci: v roce 2019 jsme měli 183 tisíc učitelů a zhruba 64 tisíc nepedagogických pracovníků. Loni to bylo přes 194 tisíc učitelů a více než 77 tisíc nepedagogických pracovníků.

Připadá vám to nějak moc? Jen do základních škol dochází více než milion dětí. A celkově české školy navštěvuje přes 1,85 milionu dětí a studentů. Na základních školách existuje zhruba 50 tisíc tříd.

Shrnuji: Můžeme se bavit o tom, zda je regionální nebo znalostní struktura učitelského sboru optimální, ale celkově není počet zaměstnaných ve školství vůči počtu dětí a studentů nějak zásadně vymknutý z kloubů. A je třeba vědět, že velký prostor pro úspory v tomto směru není.

Po celé ty roky diskusí o školních rozpočtech existuje jedna mantra. Tou je, že bychom výdaje na školství měli dostat na úroveň průměru zemí OECD (tedy na průměr vyspělých zemí). Ostatně vláda Petra Fialy měla tu odvahu (na rozdíl od některých jiných) a tento závazek si dala i do vínku: „Důležitým úkolem koaliční vlády je získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD.“

Tím jsme u druhého problému se školstvím. Bavíme-li se o procentech hrubého domácího produktu - HDP, jde o soutěž mezinárodní.

Ten průměr OECD je asi pět procent objemu HDP (někdy 4,9 procenta, jindy 5,2 procenta). Tři až čtyři procenta jsou (obvykle) na základní a střední školy, zbytek na předškolní systém a školy vysoké. V roce 2023 dosáhl HDP České republiky 7 618 miliard korun. Pět procent je 381 miliarda. HDP takového Švédska je v přepočtu 13 598 miliard korun. Pět procent je 680 miliard, jenže Švédové dávají do školství 6,3 % HDP. Tedy víc jak dvakrát tolik než u nás, a to je obyvatel Švédska zhruba stejně jako občanů ČR.

V roce 2024 jsou u nás výdaje na školství naplánovány s různými dodatečnými zdroji na 273 miliard korun (Švédové 856 miliard Kč). Nemůžeme čekat, že našich něco přes 4 procenta HDP udělá stejnou práci, jako 5 nebo dokonce 6 procent průměru v těch nejbohatších zemích.

Souhlasím s tím, že české veřejné finance nejsou po covidu v takové kondici, abychom mohli pomýšlet na skutečné dohnání průměru vyspělých států. Jenže problém je v budoucí konkurenceschopnosti. Jestliže nyní dosahujeme nižší vzdělanostní struktury než ti nejlepší, budeme mít v budoucnu také horší efektivitu ekonomiky, budeme zkrátka chudší bez šance ty bohaté dohnat. Tak to je, v tom není kam utéct.

A pak je tady třetí problém se školstvím. Nazvala bych ho komunitním, regionálním a společenským. Mnozí chtějí po školství, aby se racionalizovalo, abychom omezili financování tam, kde je málo dětí. Poukazují na to, že v obcích je naplnění školských kapacit o zhruba dvacet procentních bodů nižší než ve městech. Ekonomicky to má samozřejmě logiku a skutečně by se tady dalo dost ušetřit. Jenže za jakou cenu? Už nyní si zoufáme, že se nám mnohé regiony vylidňují, že lidé z nich odcházejí za dostupnějším zaměstnáním, kulturou a… vzděláním. Co se stane, když takovým oblastem ještě vezmeme jejich školy a nasměrujeme děti do delšího a delšího dojíždění? Tady je třeba postupovat se samosprávami a se starosty velmi jemně a případ po případu posuzovat, co jaký krok přinese místní komunitě.

Pojďme v diskusích o rozpočtu na další rok debatovat o další redukci dotačních titulů, pojďme šetřit, jak to jenom jde, klidně jsem pro, abychom mluvili o snížení schodku pod těch slíbených 235 miliard korun. Každý nový dluh je „projídání budoucnosti“. Ale určitě ne na úkor školství. Mimochodem, v extrémně bohatém Singapuru, který byl před 50 lety celkem chudá země, dávají na školství přes 13 (!) procent HDP...