Digitální restart naší babičky

Moji mamince je pětaosmdesát. Řekli byste, že jde o věk, kdy se člověk příliš nemění. Jenže ouha! Za poslední půlrok prošla naše babička zásadní změnou. Digitálním restartem! 

Technologický boom u nás vypukl o Vánocích, když pod stromečkem našla smartphone. A pak už to šlo samo. Maminka, které si s technikou dosud příliš netykala, projevila svoji zarputilost a po drobných karambolech v sobě za pomoci trpělivých vnoučat objevila k obsluze moderních mašinek nemalý talent.

Motivace byla nabíledni: snaha o překonání nemožnosti osobního kontaktu s příbuzenstvem v průběhu pandemických měsíců vedla doslova k technologickému skoku. Maminka se proto naučila chatovat i volat svým dětem a vnoučatům “s obrázky” (rozuměj prostřednictvím videohovoru), aby si jich v těch skutečně horších časech užila alespoň takhle. 

Její vášeň pro moderní technologie zašla už tak daleko, že v poslední době brblá ohledně toho, jak naprosto zbytečně musí tátovi chodit pro tištěné noviny, protože on z nich čte jen poslední stranu (kdo tipuje sport, tipuje správně), ještě ke všemu stejně většinou jenom titulky... A protože je to vlastně úplně zbytečné: všechny tyhle informace by tatínek – ruku na srdce, stejně jako maminka, která po něm ty zakoupené noviny ze zvyku tak jako tak dočítá, to můžu prozradit – snadno našel na webových stránkách, případně na sociálních sítích.

Naše babička prostě v online světě našla zalíbení a cítí se v něm jako doma. Nebyla sama, podobně se do něj chtě nechtě přemístily děti školou povinné, řada profesí a koneckonců i obě komory parlamentu, které po dobu pandemie vykonávaly mnohé ze svého repertoáru po internetu.

V digitalizaci jsme se za ten rok a půl karantén a lockdownů prostě posunuli o notný kus kupředu. A v lecčems ukázala přívětivou tvář; příběh mojí maminky, která se mohla stýkat s vnoučaty a ostatními příbuznými, mluví za vše. Ano, všichni víme, že osobní kontakt je nenahraditelný a že objetí žádný přístroj plnohodnotně nenahradí, přesto je to prostě tak, že když je alternativou nic, určitě zvolíme ten neosobní mobil.

Na rozdíl od naší babičky bylo ale mnoho seniorů od svých rodin důsledně odříznuto. Trpěli senioři – ale vlastně i jejich rodiny; třeba mně návštěva rodičů vždycky dodá plno sil, a to se ve Sněmovně hodí. A nejen tam. Pandemie se pochopitelně dotkla i těch nejmenších. Mnoho dětí trpí vážnými problémy a psychologové mají plné ruce práce s jejich depresemi, obavami, strachem.

A tím není výčet strádání u konce. Covid se na naší společnosti podepsal i v jiných sférách. Co třeba ekonomika? Mnoho firem omezení v oblasti hospodářského života neustálo a některé dopady pandemie ještě určitě neustojí. A aby toho nebylo málo, asi v každém z nás je někde vevnitř schována hluboká obava, že na podzim „to“ může být zpět.

Rýsovat katastrofické scénáře a strašit lidi ale určitě nechci. Chci svůj blog zakončit optimisticky, i když je to zrovna v naší zemi, kde měla pandemie příliš mnoho obětí a chaotická vláda napáchala zbytečné škody, docela obtížné. Právě na příběhu naší babičky se ale přece jen zrnko pozitivní inspirace najde.

A v čem ta dobrá zpráva spočívá? Že i ve věku, kdy se to úplně neočekává, se můžete naučit něco nového. Že za krajně nepříznivých okolností si jako lidé dovedeme poradit. A že digitalizace může být fajn sluhou (ale jako na pána si na ni dejme pozor!).

Naše babička už to ví. Nejpozději po podzimních volbách bude na čase, aby si to uvědomil i náš stát a aby už také konečně prošel svým digitálním restartem. Zatím bohužel tvrdošíjně zůstává u své poslední stránky tištěného vydání denního tisku… A to nám do budoucna stačit určitě nebude. I tohle už naše babička ví. A co vy?