Administrativní slučování obcí? Špatný nápad

Ta myšlenka se objevuje opakovaně: „V zemi je příliš mnoho obcí, je potřeba ten počet snížit. Udělejme to zákonem a administrativně, ušetříme spoustu peněz a samospráva i státní správa budou efektivnější.“

Jedna věc je na tom pravda. V České republice je skutečně enormní počet obcí. Tak zvaná fragmentace je u nás opravdu na mimořádné a v Evropě i ve vyspělém světě málo vídané úrovni. Pár čísel pro ilustraci: Máme asi 6250 obcí. Průměrný počet obyvatel na jednu je někde kolem 1650 lidí. Protože mezi nimi jsou i velká či střední města, nutně musí být hodně těch skutečně nevelkých. Takže zhruba 3700 obcí v zemi má počet obyvatel nižší než 500. Ano, je to finančně i organizačně náročné.

Jenže je to historický stav, který vznikl z nějakých důvodů a má svou logiku. Již jednou nastalo období, kdy se to stát rozhodnul „řešit“. Na konci šedesátých let minulého století bylo obcí dokonce 7511. Komunistický režim to nesl nelibě a v sedmdesátých i osmdesátých letech uskutečnil několik „slučovacích“ kampaní. Takže na konci roku 1989 bylo obcí jenom kolem 4100.

Úspěch? Ani ne. Když si lidé v listopadu 1989 vybojovali právo rozhodovat o svých věcech sami místo sekretariátů komunistické strany, během několika málo let jsme se dostali v podstatě na nynější úroveň. Lze tedy s jistou nevelkou nadsázku říct, že jde o počet vyzkoušený časem a odpovídající tomu, co lidé opravdu chtějí. Zasáhnout do toho nyní znovu nějakým nařizováním a administrativním rozhodnutím, to pokládám v podstatě za nemožné. A i když mám docela dlouholeté zkušenosti s legislativní činností, tak rovnou dodávám: Neumím si příliš představit, jak by se v demokratickém prostředí dal rozumným způsobem napsat zákon, jehož výsledkem by to slučování mělo být. V principu by tam nakonec vždy musel být nějaký mechanismus „vynucení“ nahrazující svobodnou vůli občanů. To je zcela proti mým zásadám a neumím si představit, že bych pro něco takového zvedla ruku. A neumím si představit, že by to podpořilo hnutí STAN.

Na straně druhé onen problém nákladnosti a jisté nižší efektivity je skutečný, nikoliv vymyšlený. A běží o něm rozsáhlé diskuse, je to věc, o které se jedná velmi usilovně. Před pár dny jsem spolu s ministrem vnitra Vítem Rakušanem na toto téma otevírala seminář s celkem výmluvným názvem Společenství obcí jako odpověď na slučování obcí? V principu jsem ve svém vystoupení zdůraznila, že dle mého je potřebné vytvářet v maximální míře pro obce vstřícné právní a další prostředí, které bude představovat rámec pro jejich sdružování k úkolům, které si zadají. Ale nikoliv jenom k jednotlivým, třeba k výstavbě svazkové školy, což umíme dobře řešit již dnes. Podobně spolupráci v komunitní energetice nebo třeba MASky (místní akční skupiny), což jsou ale aktivity nejen obcí, ale i jednotlivců nebo organizací. Tady jde o více: Byl by to prostor pro sdílení služeb, výkonu státní správy a všech možných dalších funkcí a úkolů. Jenže nikoliv s cílem slučovat do jednoho, ale organizovat a sdílet na základě potřeb a svobodných smluv.

Ale je tam potřeba ještě jedna věc, aby to skutečně dlouhodobě a efektivně fungovalo. Dnes jsou obce finančně (v investicích) závislé z nemalé míry na státu, na jeho různorodých účelových dotacích. V podstatě jsme to zdědili ze socialistického systému a zatím nebyl čas a vůle to zásadně proměnit. Pojďme diskutovat o „odluce obcí“ od státu, o tom, že by podstatně větší objemy financí získávaly obce a hospodařily s nimi dle skutečných potřeb občanů a tak, aby jejich provoz a fungování byly v souladu například s předpisy na ochranu životního prostředí. Podle mého by se brzy ukázalo, že by obce směřovaly přirozeně k vyšší efektivitě výdajů, že by finanční samostatnost bránila duplicitám. A to právě díky tomu, že by obce v potřebě snižovat investiční náročnost a provozní náklady spolupracovaly se sousedy a mnohé akce dělaly společně s nimi.

Nakonec by se ukázalo, že díky tomu za méně peněz pořídíme více muziky a že nějaké úvahu o vynucování slučování obcí jsou anachronismus.