Seniorské etudy 1. - Jak jsem si splnila přání

Poslední 2 až 3 roky jsem v hlavě nosila jednu z mnoha výzev – konkrétně skočit si padákem. A i když jsem klasický „boomer“, v hrudi mi bije srdce sportovce a dobrodruha a chtěla jsem vědět, jestli zvládnu skočit do prázdna.

Asi dva roky myšlenka zrála, v lednu jsem si řekla, že letos to dám a v květnu jsem se pustila do potřebných kroků – zmapování nabídek, dostupnost i recenze. A abych si to nerozmyslela a červík obav se nezavrtal příliš hluboko, šla jsem do toho. Samozřejmě i s videem, abych měla vzpomínku na ten úžasný zážitek.

Vybrala jsem si tandemový seskok ze 4.200 m, což je doporučovaná zlatá střední cesta, vše zaplatila za sebe i videomana (rozuměj další paragán s kamerou) a už tu byl pátek, můj den „D“. Dojela jsem na letiště v požadovaném předstihu natěšená z nadupaného webu plného vzrušujících obrázků, skvělými recenzemi o nezapomenutelném zážitku, úžasně stráveném dni s letem mezi bílými obláčky na pozadí krásně modrého dne.

Nebe však bylo zatažené, občas deštík, mráčky nebyly bílé, ale měnily barvu z mírně šedé po žulově zlověstnou, do toho občas poryv větru a viditelnost nic moc. V letištní místnosti panovala rodinná atmosféra, někteří zjevně místní si vesele dávali smažák, chodili si zakouřit a vytrvale koukali do mobilů. O dva stoly dál seděl „guru dne“ u monitoru i mobilu a zjevně se snažil najít nad námi ty nej podmínky, abychom mohli do vzduchu. A po dvou hodinách čekání to najednou bylo tady: „Za 20 minut letíme“. V těch 2 hodinách jsem si venku prohlédla „naše“ letadlo a stále častěji jsem se v duchu vracela k reklamnímu textu z webovek – nejbezpečnější tandemový seskok, vlastní letadlo, tisíce seskoků, naprosté bezpečí. Nevím, proč se mi vybavil Erben a nezapomenutelné verše „pátek, nešťastný je den, nechoď dceruško k vodě ven… „. Hlava si prostě v takových okamžicích jede svoje a člověk to moc neovlivní.

Tandem jsme v první rundě seskoků měli na programu dva zájemci, další 3 nebo 4 mlaďoši, kteří byli na letišti skoro doma, dávali svůj vlastní seskok.

Najednou se ozvalo !Věra! a já jsem zamířila na „fatal point“ na instruktáž a seznámení s mým osobním instruktorem a paragánem, vyslechla si, co mě čeká, co se ode mne očekává a co rozhodně musím! Dostala jsem kombinézu asi o půl metru delší, to vzhledem k mému převažujícímu růstu do stran, prostě „pro malý tlustoprdy“, a speciální kšíry, přes které budu jako pupeční šňůrou propojená s tím chlapem s velkým „Ch“ – mým paragánem. Vypadalo to, že seskok či seskoky jsou pro něj jen nepatrným zpestřením běžného odpoledne, stejně jako když někdo jde občas na procházku.

„Bude to pohoda, neboj, sem nalevo si dáš hlavu, takhle se musíš prohnout, v letadle si tě připoutám k sobě, dám ti brýle, sednu si s tebou na kraj podlahy (místo, kde velký letadla mají dveře a tady byla místo části boku trupu umělohmotná stahovačka), nohy budeme mít spuštěný dolu z letadla, nakloním se dopředu, dozadu a na další dopředu skočíme.“ JUMP!

OK. Chápu, vstřebávám instrukce a snažím se zapnou vnitřního autopilota, abych nezklamala. Propagační „hlavně si to užij“ zmizelo někde cestou, když můj paragán dal ještě ve chvilce před závěrečnými úkony před nástupem do letadla poslední cigáro a kolega mu říká: „Tak hlavně, aby tě paní nepozvracela jako ta minule“. „No to mi ani nepřipomínej“, ozvalo se v odpověď a v ten moment se všechno ve mně naježilo a tělo rozpoutalo jakousi vnitřní chemickou explozi. Paní bylo blbě? Zvracela? Při tom se zvrací? O tom nebylo nikde ani slovo, panebože, co když i já, to bude ostuda. S chemickou explozí přišlo i varovné lechtání kolem žaludku a dopředu se začala drát úvaha, že to vlastně nemusí být taková hitparáda, jak to na tom prosluněném webu vypadalo a bylo prezentováno (chápu, že si nikdo nedá na web, že se u toho občas – nebo častěji? – někdo pozvrací).

Můj vyděšený pohled se obrátil k instruktorovi: „Co když mi bude taky špatně, co mám dělat?“ „Neboj, to bude v pohodě, když bude nejhůř, poklepeš mi na ruku, já vytáhnu pytlík a bude“. Že by to bylo tak jednoduché – vytáhnu pytlík, ty se v klidu v době volného pádu (cca 200 km/h) nebo volně plující atmosférou na krásném oranžovém padáku kulturně jako pravá dáma vyzvracíš (dámy neblijí do němoty, ale důstojně zvrací) a je to.

Vše připraveno, jde se k letadlu a mým sportovním hodinkám málem praská sklo z údaje o mojí tepovce. Vím, že skočím, ale že by přicházel kýžený a očekávaný pocit radostného očekávání, o tom nemůže být ani řeč. Nalezeme do letadla a můj dojem z vnitřního prostoru je ještě horší než z venku. Sedáme si rozkročmo na jednu ze dvou laviček, následuje instruktorovo povzbuzení a věta – před seskokem si tě včas připoutám! To mě jako má uklidnit? Prostorem se začne linout smrad z paliva motoru, přesně takový, jako mě uváděl do problémů při potápění a souvisejících přesunech na menších lodích v asijských končinách.

To bylo také to poslední, co chybělo. Při razantním stoupání na určenou výšku si poměrně záhy vyskočil jeden ze sólo paragánů, vytahovací roleta třesoucí se a vibrující nahoře, dole políčka, meze, domky i budova letiště … a do toho pilot točil, co to dalo. Vyskočily zbývající sólisti… a pak? Já!

Byla jsem připoutaná k mému paragánovi tak, že jsem byla mým zadkem v jeho klíně a jen představa, že se musí s mojí váhou sunout po podlaze letadla k okraji, mě připravila o poslední zlomek sebevědomí. Můj video kameraman, chlapík asi v mém požehnaném věku, si mezitím normálka ležérně vystoupil vně letadla (James Bond 007 by jen tiše záviděl), jednu nohu v letadle druhou nevím kde, rukou se držel za madlo a druhou přitom kameroval, jako by se opíral před sámoškou o zábradlí. A já se dvěma kovovýma kolenama, popruhy utaženými kolek třísel i ramen, sunoucí se podlahou v klíně instruktora vše komplikuju a nemůžu jednu nohu vetknout kvůli stojícímu kameramanovi do prostoru k výskoku.Čas utíká, nervozita stoupá. Konečně se to podařilo, sedíme na kraji podlahy, nohy venku, políčka už jsou mezitím daleko menší, i to město vypadá jako vesnice, zhoupnutí s předklonem dopředu, dozadu a můj osud je zpečetěn. Řítíme se hlavou dolů, mám pokrčené nohy dozadu, dýchám nosem, speciální brýle se mi nemilosrdně zařezávají do obličeje, roztažené ruce – vše dle instrukcí, jen ten pocit krásného letu nikde.

Už se skoro začínám dostávat do očekávané fáze, kdy bych snad měla začít objevovat kouzlo okamžiku, když se přede mnou objeví videoman s vyplazeným jazykerm a naznačuje, že by tomu, pokud se z toho mají radovat potomci a přátelé, prospěl úsměv. Usmívejte se při tom, když se vám obličej změní ve valchu na prádlo, ještě jste se nesrovnal s totální bezmocností a bojujete s každým nadechnutím, to vše v rychlosti volného pádu. Zmohla jsem se na palec nahoru, rozesmátý mužík vystřelil kamsi do vesmíru a najednou RÁNA, jako byste narazili do stěny, jen bez toho fyzického kontaktu. To se otevřel padák, s námi to zacloumalo a rozhoupalo nás to, kšíry se mi zařízly do slabin a žaludek si řekl, že pro dnešek by stačilo. Je to tady - klepu šéfovi na ruku, že budu zvracet. OK, vydrž. Než se mu podařilo potrhaný pytlík vyprostit z útrob svého oděvu utěsněného mojí maličkostí, pidi políčka se změnila opět v pole a můj žaludek se rozloučil se všemi hořkými kyselinami ve mně. Do 1.500 m jsem to stihla ještě 2x zopakovat, když se ozvalo: „Věrko, za chvíli jsme dole, musíš se soustředit a před dopadem natáhnou nohy.“ Ve stavu, kdy vím jistě jediné, že jsem totální blb visící na šňůrách někde mezi nebem a zemí, nic nemám pod kontrolou a ani nevím, jak se jmenuju, mám natáhnout nohy – to je takové to před výmykem, jestli si pamatujete ze školních let. Nejde to, nohy neposlouchají, rytmus upozornění šéfa se začíná zrychlovat a intonace je stále naléhavější: „Musíš před dopadem ty nohy narovnat a zdvihnout před sebe.“ Jakoby netušil, že nohy nemají uši a moje hlava s centrálním mozkerm lidstva je nadobro od zbytku nervovvé soustavy odpojena.

Nutno podotknout, že se mezitím pole změnila v širé lány, meze zmizely někam z obrazu ven a zeleň se nezadržitelně blížila. Opět autopilot v mé hlavě, vzala jsem si kombinézu nad koleny mezi prsty a tu nohu si zdvihla, ta druhá se pak jaksi sama připojila. Udělali jsme ještě asi dvě žaludečně vražené změny směru a šťastně a spolehlivě přistáli jak na saních. Instruktor ležel na zádech zavalen mojí maličkostí, já na něm ve stejné pozici, jak dva brouci pytlíci, co je někdo otočil na krovky. Nevím, jak se cítil on, já jsem si přála jediné, a to NEBÝT! Prudce jsem se postroj nepostroj i s mým parťákem (chudák) naklonila na bok a pohnojila místní louku další dávkou žlučového koncentrátu. Po odpoutání a potřebné dopomoci jsem se z posledních sil v předklonu postavila na dvě, svíraná křečemi v žaludku, aby se zase objevil kouzelný veselý mužík s kamerou a já přijala gratulaci, že už jsem tedy jako parašutista.

A to byl ta chvíle, kdy se mi opět odněkud z podvědomí vybavil nikým nežádán fantastický kreslený vtip mého oblíbence Renčína, kdy stojí dva muži nad troskami polámaných křídel evokujících pád Ikara, a jeden druhému smutně povídá: „Vznesl jsem se jako orel, dopadl jsem jako blb“. Skoro přesné, jen toho orla bych nahradila jiným ptákem.

Nezapomenutelné? Rozhodně! Šílené? Rozhodně! K zopakování? Nikdy víc! A když jsem se sbírala po 80ti kilometrové jízdě autem doma po příjezdu stále zvracející, otevřela si mejlík s fotkami i videem, vše vypadá tak krásně, i ty bílé obláčky se míhaly, zvracení jsem si zřejmě vymyslela a na konci videa nakonec stojím s úsměvem a svým instruktorem a svět je tak kouzelný a zalitý sluncem, skoro jako na tom webu. Jen já ještě pořád lomím tělo v předklonu nad sanitárním porcelánem a říkám si, že tohle mi nikdo neuvěří.