Bali VIII. - Jak jsem reprezentovala český fotbal

Probouzíme se, já a o dva pokoje dál i kamarádka Lenka, do třetího týdne naší vysněné dobrodružné a lehce neorganizované dovolené v Indonésii. Je neděle (už zase?), první prosincový den a my nejektáme zubama, neseškrabujeme ze skel aut námrazu, nezalézá nám za nehty. Sedíme pod palmami Twins Garden na ostrůvku Trawangan ztraceném v Balijském moři a rozjímáme, zda to dnes na startu budou opět vajíčka, banana-pankejk nebo vajíčka.

Nakonec byla čoko ovesná kaše z cestovních zásob od Dr.Oetkera (neodpustitelné, ale stalo se), vaječná omeleta šla do krabičky k využití na pláž a – nástup ke strojům – žádná flákačka, šnorchlařská výbava, dvě láhve vody, jedno mango u stánku a jako dva horníci před sfáráním, vyrážíme. Pláž, čtení, partička karet (jako vždy dostanu na frak), plavání proti proudu a po proudu, setkání s želvou, která si klidně chrápe na dně a já přemýšlím, jestli náhodou není sádrová jen pro turisty. Pak si klidně na chvíli usnu, zase voda a pro změnu Tiger fish agresivní jak blázen mi podezřele visí za patama a tak pořád dokola. A mě to ještě pořád strašně baví a moc si to užívám.

Vracíme se „domů“ kolem páté, právě řešíme, do které

z mnoha plážových pelešáren dnes vyrazíme, když "pan domácí" Din (47 let) s naším sousedem Francouzem Kamilem, začne řešit, jestli mu budou zapůjčené botasky. Chystá se totiž, jak jsem záhy pochopila, velký „international match“ s místními fotbalisty. A ve mně najednou jako by chytly saze, fotbal jsem totiž hrála do 14 do 45 let, svého času za Slavii i tehdy se rodící ještě československou reprezentaci a je to, stejně jako lyže z kopce dolu a motorky, moje srdeční záležitost. Se zatemněným mozkem a bušícím srdcem jsem pro tu chvíli zapomněla na všechny pohmožděniny i odřeniny z mojí nedávné motocyklové srážky (zlomenina a poškozený meniskus nebyl v této chvíli ještě prokázán, i když už jsem tušila) a nesměle jsem Dinovi naznačila, zda by nepohrdnuli výpomocí bývalé fotbalistky. Din chvíli nevěřícně mžiká a pak, silně ve stresu ovlivněn nedostatkem hráčů, pokyvuje, že OK, že není problém. Ale je vidět, že to stále ještě považuje za nějaký vtípek a neví, jak s tím naložit. Když ale zmíním, že jsem před čtvrt stoletím hrála u nás v Evropě za Slavii i za repre, tak v ten moment převrátí mistrně slabinu ve výhodu a z mé maličkosti obratem vyrábí mezinárodní hvězdu. A jde se na to. Když navíc svoji prestiž výrazně pozvednu jmenováním Petra Čecha, Tomáše Rosického a Pavla Nedvěda, jsou můj osud  a přijetí do týmu zpečetěny.

Jako téměř můj vrstevník se na rozdíl od ostatních - mladých juniorů místního týmu - Din nedomnívá, že před 25 lety byla na Zemi doba křídová či čtvrtihory, a tak se protáhneme mezi dvěma dvorky přes hromadu prken do tmavé uličky, přejdeme půl Trawanganu (asi 10 minut chůze) a ejhle, mezi chýškami a smetláky (pro mimobrněnské smetiště), zabordelenými dvorky a různými ubytovačkami je před námi najednou hřiště, no spíš bych to nazvala něčím, co hřiště připomíná. Rozměry se blíží standardu, ale místo trávy drniště a jemňounký všudypřítomný prach. A do toho na každém kousku nějaký kravinec – naštěstí zaschlý. A tam v chuchvalcích toho prachu asi 15 borců od 15ti do 40ti let mastí kopanou. Jeden každý má jiné trenýrky i tričko, od Messiho přes Ronalda a Zidana, ale fotbal umějí, to se musí nechat.

Náš mezinárodní tandem – já a Kamil – je zařazen do Dinova teamu a už to začíná. Jeden z nejstarších chlápků na hřišti, co hrál proti mně v soupeřově útoku, písknul do píšťalky (byl to totiž jejich trenér) a už to jelo. Marně jsme se snažili s Kamilem namítat, že absolutně nerozeznáváme, kdo hraje s námi a kdo proti nám, všichni ti trawanganští kluci byli snědí a hbití a vypadali pro mě, bílou "bule", téměř stejně. Zaujala jsem "svoje" místo v obraně a v průběhu prvních minut, když jsem přesnou přihrávkou (jak se ukázalo, tak na soupeřovo volné křídlo, ale kdo to měl vědět?) založila rychlou akci protivníka, jsem dokázala dosáhnout alespoň toho, že si soupeři svlékli trička a hráli nahoře bez.

A tak jsme naháči proti otričkovaným zapomněli na okolní svět, já pro tu chvíli na svá zranění a zhmožděniny a mastili jsme to jak o mistra světa. Bohužel mi tempo hry nedovolovalo kochat se sošnými těly soupeře s vytesanými bochánky břišních svalů ani řešit komunikační bariéru se spoluhráči. Hra měla spád i tempo a snad mohu říct, že jsem českému ani ženskému fotbalu ostudu neudělala. Vítězství 2:0 jsme na pokraji totální dehydratace a bezvědomí oslavili vypitím litru vody na "ex", Lenka pohotově zvěčnila tento výjimečný zážitek památečním snímkem, já si vychutnala uznání soupeře i našich spoluhráčů a pak si šla tiše umřít do mého skromného pokojíku v Twins Garden.

Ještě předtím jsem si však řádně namazala ozývající se starou zlomeninu kotníku i obě kolena zázračným olejíčkem a šla spát. Co na tom, že mi ráno bylo asi devadesát let. Din, který na tom byl fyzicky ještě hůř než já, se přes noc přerodil v žáka Guta Jarkovského a našel ráno sílu mě třikrát uctivě pozdravit. Z obyčejné „Mamm“ jsem se tak bleskově nejen v jeho očích, ale i celé jeho rozvětvené rodiny, stala „Very big Lady Fotball“.

Aniž bych se byla v ten moment schopna zdvihnout z ratanového křesílka  skromné verandy, stačila jsem z posledních sil s nezbytným život probouzejícím hrnkem silné kávy v ruce reagovat vedle úsměvu i hvězdným souvětím: „Jó, kamaráde, můj duch je mlád, but my body is very very old".....

Příště:  Bali IX. – Už zase želva

Předchozí: Bali I. –VII.