Bali VI. – Když je vody po kolena…

Po dříve popsaných (Bali I.- V.) nesčetných zkouškách, které jsme jen zázrakem s kamarádkou Lenkou přečkaly nikoliv ve zdraví, ale živé a relativně v pohodě, přišla další vytoužená etapa naší dovolené, a to přesun o kus dál z trochu turisticky přelidněného Bali. Na ostrůvek jakoby utopený v Balijském moři a podstatně menší, a to na Trawangan poblíž Lomboku.

Přesun lodí z balijské Padangbaje do Trawanganu jsem po dvou prášcích úspěšně prospala, anichž bych znovu objímala záchodovou mísu, a za dvě hodiny už nás, dvě dámy lehce přes padesát na neorganizovaných toulkách po Indonésii, přivítala náruč vysněného ostrova. No přivítala, to je trochu básnicky nadnesené, protože na Trawanganu není přistávací molo. Loď tak najela až téměř k písečné pláži a my pak po úzkém rantlíku paluby asi tři metry nad hladinou s taškami a batohy přes rameno (kufr nám vylodila posádka) sklouzly po žebříku přímo do vody – asi po kolena. Naštěstí jsme celou dovolenou absolvovaly v nezničitelných vietnamkách za neřestnou cenu nepřesahující stovku, takže pohoda, klídek a tabáček (v případě Lenky) a průtok obuví permanentně zajištěn.

Ubytovaly jsme se ve vytipovaném penzionku Twins Garden, což byly pokojíky s terasou kolem malinké centrální zahrádky. Na balijské poměry slušné, žádný sedmicentimetrový šváb jako v Kutě, tady by ho obratem sežraly slepice, které pravidelně korzovaly zahradou ráno tam a zvečera zpět. I cena (asi 220 kč) byla v pohodě a ještě jsme si nechaly prostor ke smlouvání. Ráno jsme posnídaly dle již známého "vejce 100x jinak" (smažené, vařené, volská oka, jako omeleta, a to vše v řadě variant dle nálady a osoby kuchaře), sbalily si plavky, čtení a Lenka ploutve a vyrazily jsme k vodě. Tak jako každý začátečník v novém prostředí, jsme chvíli tápaly, až jsme si našly dvě volná ratanová lehátka poblíž plážového baru, zakotvily jsme a hurá na to. Znáte to, když se na něco hrozně těšíte, cestujete za tím přes půl zeměkoule a teď najednou je to tady, před vámi!

Vzpomněla jsem si mimoděk na jednu z mých prvních cest na lyže do Francie s mým tehdy asi osmiletým potomkem. Dvaadvacet hodin v hekajícím autobuse Škoda-město, kde opěrky končily v půlce lopatek, mrtví, nevyspalí a unavení jsme po přijetí do cíle na vše rázem zapomněli, naskákali snad přímo z autobusových schůdků do lyžáků a hurá na svah, abychom náhodou něco nepromeškali. A podobně tomu bylo i teď, jen prostředí, místo a podnebí byly jiné. Zkušeně jsme nandaly masku a šnorchl, Lenka i ploutve (moje rány a utajená zlomenina stále nezhojeny) a... A co dál?

Bylo nám podezřelé, že v dálce stojí ve vodě chlápek, vody do půl stehen, za ním ještě kus vody a pak hned tam na horizontu břeh druhého z trojlístků ostrůvků Gili, tedy ostrůvku Meno. Zkušeně jsme tedy zalehly na hladinu, zaujaly pozici "ležícího střelce" a na rozdíl od jiných "brodilů" jsme se nepotácely, ale nadnášeny četnými tukovými polštářky jsme plavaly a plavaly a plavaly. Jediný možný styl byla prsa, na kraula totiž nebylo dost vody a nakonec jako nejlepší se ukázalo jen mírné kopání nohama a s hlavou zanořenou do vody jsme jako sonar hledaly cestu.

Hlavně Lenka to měla těžký, jako žena s řadou předností, včetně těch fyzických, nemá jen velké srdce, které by se rozdalo, ale i hrudník nezapomenutelných dam z kreseb Adolfa Borna, a tak měla trochu problém bez úhony vymanévrovat z mělčiny podobně, jako bitevní křižník, ale nakonec to zvládla s bravurou. Lenka je totiž tady v Indonésii nazývána a oslovována BIG MAMM a těší se bezbřehé úctě a respektu. Že má díky své konstituci nepatrně větší ponor, to jí na důstojnosti určitě neubírá.

Ale zpět do vody - při pohledu zpět jsme pomalu ztrácely naši pláž z dohledu, na obzoru horizont zalomený dokulata, břeh druhého ostrova v nedohlednu. A my stále ještě drtily korály naší mocnou hrudí a hledaly cestu korálovým labyrintem jak dvě myši,  když je vypustíte na pokusnou trasu. To by musel být zajímavý letecký snímek – 30 až 50 centimetrů vody všude, kam oko dohlédne a tam mezi těmi koráli, houbami a různými prohlubněmi dvě velryby, které hledají jakoukoliv hloubku umožňující jim další postup. Naštěstí asi po 150 metrech konečně přišel terénní zlom, ale to už jsme měly obě pocit, že jsme kousek od protějšího břehu. Vše vystihla nejlíp první ryze moravská slova Lenky po návratu ze šnorchlu: " kurňa, je to moře alespoň na druhým břehu?"

Tak na tuto otázku možná odpovím někdy příště, protože plavat z Trawanganu na Meno jsme se při vzpomínce na dobrodružnou první část naší dovolené přeci jenom neodvážily.

Příště: Bali VII. – Jak se máš? Bagus!

Předchozí: Bali I. –V.