Bali III. – Když vlevo není vpravo aneb jak jsem se znovu narodila.

Původně jsem se narodila první dubnovou neděli rok před startem Gagarina do vesmíru, podruhé na jedné bezvýznamné silničce mezi balijskou Padangbají a Amedem. Bylo to znovu v neděli, tentokrát však nikdo do kosmu nemířil, jen já ve svém životě překonala osudový milník.

Unaveny i poučeny strastiplnou cestou na White beach (viz Bali II.) jsme  protentokrát s Lenkou rozšířily sestavu o téměř domorodce, její zde studující dceru Lucku a jejího mexického souputníka Izrohana. Půjčili jsme si všichni čtyři motorky a vyrazili na trip na nějakou blíže neurčenou pláž na severu poblíž Amedu.

Naše přání bylo vyrazit v devět, do jedenácti jsme měli být na té pláži a pak se vrátit nejpozději v osm večer, abychom si stihli dát věci do dajvka (dive centrum) na chystané ponory. Mlaďoši poznamenáni dlouhodobým pobytem v Indonésii přebrali z místních zvyklostí hravě především ležérní vztah k času a termínům, a tak vstávali až kolem desáté, pak snídali, no ale pak jsme konečně vyjeli. Na výlet jsme se moc těšili, hlavně já. Na jednostopých vozidlech všeho druhu nakonec jezdím od patnácti let, od pionýra 50 zvaného pařez přes Roadster 90 jsem v sedmnácti plynule přešla na Jawu 350 Californian, na které jsem projela o četných prázdninách nejen celou republiku, ale dvakrát i nekonečné pláně tehdy ještě Sovětského svazu při příležitosti Sletu přátel Jawy. Jezdila jsem na silniční i enduro motorce a tak nějak jsem měla být tím nejméně problémovým pilotem výpravy. Ani tisíce kilometrů najetých na silnici i v terénu mi však nebyly na druhém konci světa mnoho platné.

Kousek za Padangbají  jsme chtěli natankovat u místní benziny Pertaminy, která stála v protisměru naší jízdy, ale mlaďoši si spletli čerpačku s kanceláčskou pobočkou této pumpy - tankovat se tam nedalo. A tak jsme se seřadili kolmo k hlavní silnici, chtěli přejet na druhou stranu vozovky a pokračovat. Jinak pro ty méně cestující - jezdí se tu vlevo. Stojím kolmo k silnici poslední v naší řadě. S vědomím "NA BALI VLEVO" se nejdřív kouknu doprava - to byl ten směr kolem nás – volno! Pak doleva na protisměr, kam jsme se chtěli napojit, tam náklaďáky jeden za druhým, sem tam auto a mezi tím vším desítky motorek. A tak jsme stáli a čekali a čekali, no a najednou mezera, přejel poslední náklaďák a já, už dávno v hlavě přepnuto na "automatickýho pilota", to už nebylo žádný "na Bali vlevo,"   jsem vyrazila kolmo na druhou stranu, že se zařadím a pojedu. Ale  zprava, kde vedle mě stáli ostatní na svých motorkách, se najednou z jejich zákrytu a směru vynořil velký tmavý a strašně rychlý stín, tedy tak jsem to alespoň vnímala.

Dle sdělení mých spolucestujících to do mě naplno napral chlapík na motorce. A pak už moc nevím, jen si pamatuju takový krátký okamžik před zhasnutím, kdy jsem zavnímala periferně, že něco není tak, jak má být a že to byla strašná rána. Pak nic, jen otevřu oči a ležím na asfaltu a ani mě nic nebolí, pohoda, a tak si v duchu říkám: „co tam děláš, Beneško?“ A chci vstát a ono to moc nejde. Nebo spíš jde, ale hóóódně moc to bolí. A pak vidím chlapíka, jak zdvihá motorku a nějak mi začíná docházet, že jsme se spolu potkali, tedy nechtíc potkali. No, i já se nakonec s velkým úsilím a s pomocí přátel zdvihla a trochu jsem si to rovnala v palici. Bylo to, jako když se něco načítá v počítači – jen ta lišta s údaji o načtených procentech chyběla. Chlapík byl relativně v pohodě, jen se držel za koleno. Zato z mých kolen se před očima rodily dva obrovský tmavý a nateklý sloupy podobné nosníkům starých řeckých chrámů. Přijeli policisté, ale vůbec se do toho nemíchali, jen čekali, jak to vyřešíme. Naši posbírali moji motorku, já se tak nějak s jejich pomocí taky posbírala a chaoticky a nesouvisle jsem se omlouvala chlapíkovi i policistům.

A výsledek? Chlapík dobrý, jen trval na tom, že nemůže aspoň dva dny pracovat a musí jít na dvě "special masage“, aby se mu spravilo koleno, co ho teď bolí. Tak jsme to usmlouvali, tedy Lucka vládnoucí indonésštinou to usmlouvala, na 100.000 rupií - asi 200 Kč, dala je chlapíkovi, poděkovali jsme policistům a bleskově jsme se uklidili o kus dál, mimo dosah hromadících se přihlížejících čumilů, protože to vypadalo, že by se místní sešlost mohla ještě rozhodnout (rychle se k tomu schylovalo), že tu "bílou blbku" může vlastně docela slušně oškubat. Mně to všechno docházelo postupně tak nějak až v druhým plánu, jen jsem chtěla rychle nasednout a zmizet z jeviště, kde jsem hrála nechtíc hlavní roli.

Zastavili jsme o pár kilometrů dál u silničního stánečku, mě vezl ten kousek Izrohan, protože jsem ještě byla zcela mimo. Tam jsme nakoupili Betadine (místní jodovou tinkturu), dala jsem obrovský kafe na snížení třesu, přiložila dva pytlíky ledu na nejrychleji narůstající části mého těla (kolena, kotník, nárty, předloktí i pravá tvář), nechala si vyčistit díru v pravém nártu od kamínků a jiného svinstva. A v rámci hesla "stres z bouračky nejrychleji zboříš, když začneš hned zase řídit", jsem nasedla – no spíš se nasoukala – na motorku a pokračovali jsme na Amed. Tam jsem sice vlezla do moře v domnění, že se to zchladí, ale voda byla teplá jak čaj a do mých odřenin se zakusovala sůl s urputností malajského tygra, takže jsem nakonec odpískala i to šnorchlování. No šnorchlování – neměla jsem ani šnorchl (modřina na tváři mi nedovolila ho zasunout pod pásku masky), ani ploutve (potřebovala bych asi tak o pět čísel větší), tak jsem jen ležela na hladině a koukala pod sebe na zbytek vraku a nekonečný rej podmořského světa. Moje rostoucí a opuchající tělesnou schránku milosrdně nadnášela voda a já měla jediný přání - vrátit čas alespoň k dnešnímu ránu.

Shrnuto, podtrženo - mé tělo na různých místech nekontrolovatelně narůstalo a kynulo, odřeniny se zvětšovaly, nehojily a mokvaly a taky se postupně zbarvovaly přes modrou k načernalé, fialové a zelené, až se přes různé odstíny žluté vrátily k normálu. Na levém stehně se mi vytvořila krásně vybarvená podlitina ve tvaru mapy Bali, jen ta pohoří byla na jiných místech než v reálu. Ale nejvíc, nejvíc ze všeho mě bolela duše, to něco nehmatatelného, co neumělo vstřebat tu dávku blbosti, která to vše odstartovala.

Vraceli jsme se samozřejmě pozdě, protože mlaďoši mají už zcela balijský model vnímání času. Po cestě byla tma jak blázen, fakt všichni Balijci asi od 8 do 80 let vyjeli na motorkách a těch horních pár set v autech. Styl jízdy zde klasický - přes protisměr, přes horizont, dle hesla "dvojitá plná není zeď a za horizontem je vždy volno". No a samozřejmě vlevo! A do toho žádné osvětlení, volně pobíhající děti a psi a slepice a kdo ví co ještě. Co mám povídat, po asi dvou hodinách jízdy zpět do Padangbaje jsem se doplížila na pokoj, dala si sprchu, potřela půl těla jodovkou a zbytek noci se převalovala a hledala marně kousíček těla či polohu, která by mi umožnila trochu spánku.

Pojišťovna, kde jsem se pojistila v nejvyšší nabídce včetně rizikového sportu, má samozřejmě tento případ ve výluce, tedy nic nekryje, takže to šlo všechno za mnou. Ale mohlo být hůř, zrovna tohle je ten případ, kdy peníze nehrají úplně hlavní roli, i když jich máte pomálu.

Můj anděl strážný totiž makal ten den za dva, naplno a přesčas, takže jsem nikoho cizího vážně nezranila (běžně tu na jedné motorce jede táta, máma dvě až tři děcka a za tím vším z boku i vzadu mají ještě v kleci pár prasátek či kuřátek, několik plat vajec, otep mořský trávy aj.) ani nezabila, mě nesejmul jeden z těch těžkotonážních malých náklaďáků, ale jen motorkář a oprava mě stála pět tisíc. Já zatím nenašla na mém těle nic zlomeného (dnes už vím, že jsem přechodila zlomeninu palce u nohy a těžce poškozený meniskus), možná i proto, že jsem to radši ani nehledala. Doktor byl mimo  dosažitelné teritórium a moji přátelé mi zachovali přízeň, přikládali ledové obklady a foukali na moji rozbolavělou duši.

A tak vám to díky tomu všemu ještě měl kdo napsat a já si v následujících dnech ujasnila, že v maléru může být člověk dřív, než se naděje a je velikým štěstím a možná psáno někde v osudu, s jakým zářezem na pažbě z toho vyjdete. Tak šťastnou cestu vám všem.

Příště:  Bali IV. – Potápění není cesta výtahem

Předchozí: Bali I. (Jak mě život přistihl nepřipravenou) a Bali II. (To jsem nevěděla, že je moře na kopci)