Kalorie se nebojím přijímat po tisících, ale likviduji je hned ve vstupní hale

Před rokem jsem zde shrnul svůj vývoj z bohéma-povaleče ve vášnivého sportovce. Opět se hlásím s tím, že pokračuji, navyšuji tempo a užívám si to. Únava nikde. Jak je to možné? Protože to není povinnost!

Na tento blog už jsem za ty roky psal nebo zkoušel psát spoustu typů textů. Od slabé poezie a zvláštní prózy přes kritiku fotbalového prostředí až po lingvistické okénko a další. Naposled jsem odběhl od informacemi přetékajících sociálních sítí ke svému umírajícímu blogu před téměř dvanácti měsíci, když jsem chtěl nějakým způsobem představit svůj příběh nejen svým přátelům na Facebooku (ti jsou o mých aktivitách informovaní až moc), ale náhodným čtenářům, a to s cílem alespoň některé z nich inspirovat ke změně.

Odkaz byste našli sami pod textem, ale pro plynulost přikládám zde: V roce 2014 jsem měl nadváhu, teď pravidelně sportuji a nemám dost

Končí srpen 2016 a jsem tu po roce zas, abych oznámil, že nekončím, ale teprve začínám!

Letos mám za sebou opět Brněnský půlmaraton (1:36:48), Night Run Brno (10 km, 41:34), Mattoni 1/2maraton Olomouc (1:40:23) a naposled před pár dny již legendární horský Jesenický maraton (4:56:33), na kterém jsem si loni sáhl až na dno. Ale pěkně popořadě...

Jaro: Stovky naběhaných kilometrů s výhledem na Olomouc

V prvních 3 měsících kalendářního roku jsem opět prožíval zimní spánek a moc toho nenaběhal, dohromady asi 200 km (za 3 měsíce to opravdu není mnoho). Začalo se však pomalu blížit teplejší období a tak jsem do toho vletěl naplno a stanovil si cíl naběhat v dubnu 300 km.

Nakonec z toho bylo 350 km, běhal jsem každý den (viz foto níže) a v rámci toho stihl i Brněnský půlmaraton, na kterém jsem i z plného tréninku zůstal jen minutu a půl za loňským osobákem na 1/2maratonové trati z Olomouce.

Na květnovém nočním běhu podél Svratky jsem si pak vytvořil nový osobák na 10 km (41:34, aktuálně 41:25, oproti loňsku zlepšení o 2 minuty) a celkově i za květen překročil hranici 300 km.

Spokojenost nesmírná! Vše jsem však směřoval k červnové Olomouci, prestižnímu závodu, kde jsem chtěl zúročit 850 naběhaných km, intervalové rychlostní tréninky v závěru přípravy, stravování bohaté na sacharidy a přísně dodržovaný pitný režim min. 3 litry vody denně; to vše s cílem pokořit čas 1:30:00. V den D však vypukla taková výheň, že jsem byl rád za doběhnutí do cíle v o 10 minut pomalejším čase. Byl to čas stále slušný, ale zklamání bylo docela velké a vyčerpání ještě větší. Nebo ani ne tak zklamání, jako spíše naštvání. 

Tolik dřiny a ukázalo se, že zcela připraven být nelze. Uvědomil jsem si (ne, že bych to zrovna já dávno nevěděl), že i profesionály mohou potkat mnohé nepříjemnosti, které "TV gaučáci" nechtějí a ani nemohou pochopit. Pro ně jsou ti neúspěšní (např. bez medaile) neschopní a vítěze zase označí za primadony, které hrají v reklamách. Za jakýmkoli zlepšováním se nejen v profesionálním sportu, ba ani ve sportu obecně, ale jednoduše v jakémkoli oboru stojí spousta dřiny, která se ne vždy vyplatí. Každému sportovci a zejména každému sportovci provozujícímu ne zrovna komerčně nejpopulárnější sport nesmírně přeji každý jeho úspěch.

Aktuálně všem českým olympionikům, protože to jsou skuteční dříči, kteří za ty stovky hodin kruté práce dostanou mnohdy v nejlepším případě to, že se olympiády zúčastní. Ale zpět k mé amatérské maličkosti...

Léto: Zpět do sedla a pak si zaběhnout legendu

Nějaký pocit zklamání z Olomouce netrval dlouho. Čas vyrytý na medaili mě sice netěšil, ale převažoval pocit jiný - pocit z poctivě odvedené práce a přípravy, která se sice jeden den nevyplatila, ale dlouhodobě se vyplatí nepochybně.

Protože jsem ještě stále student (i když snad tu disertaci napíšu a doktorát dodělám), na konci června mi začaly prázdniny. Sice jsem měl na léto naplánováno dost práce jak manuální, tak profesní, bez sportu a zejména kola si už ale léto neumím představit.

Opět jsem začal řádit na svém 13 let starém trekkingu (říkám mu Modrý blesk), kterého bych se těžko vzdával, přestože bych se samozřejmě nebránil, kdyby mi nějaký šílený sponzor daroval závodní silničku s tenounkými galuskami za 70 tisíc a řekl: "Jezdi, co to dá! Křižuj svou zemi s naším logem na prsou a rozsévej ve všech Lhotách a Koutech slávu naší značky!" (Pokud tento text čte někdo takový - myslím to vážně!)

Několikrát jsem překonal svůj osobák na hodinovce na naší severomoravské "rovince", aktuální hodnota je 31,74 km a 30 km pod hodinu pro mě už oproti minulosti není nedosažitelný cíl. Rád bych si to někdy zkusil na pořádně rychlém kole na opravdové rovince a snad se mi to někdy nějakým způsobem poštěstí. V plánu jsem ale momentálně měl, stejně jako loni, něco většího...

Párkrát jsem si dal nějakých 50, 70 nebo 100 km, jasně, ale těšil jsem se na nějakou pořádnou výzvu, jako bylo loňských 150 km z domu na Praděd a zpět nebo 219 km kolem Hrubého Jeseníku a Slezské Harty.

V neděli 14. srpna jsem si to splnil a od 6 ráno do 8 večer s krátkými pauzami o celkové délce 2 hodin objel oblast Haná, v jejímž severním cípu se nachází můj domov - Ruda nad Moravou.

267 km v sedle od rána do večera s průměrnou rychlostí pohybu 22,25 km/h. Cíl zajet za den delší vzdálenost než byla délka nejdelší etapy letošní Tour de France (243 km) byl tedy "v klidu" překonán.

A co mě čekalo v sobotu 20. srpna, čili pouze 6 dní poté? Druhý pokus na brutálním Jesenickém maratonu (41,5 km) s převýšením půl druhého kilometru a přeběhnutím téměř všech nejvyšších vrcholů Jeseníků.

Tak jsem se byl ještě párkrát vyklusat a v sobotu v 10:00 jsem vyběhl společně s třemi sty dalších bláznů z Ramzové směr Skřítek. Nebudu se tu dlouze rozepisovat o trase nebo o pekelném a dlouhém úvodním 20% stoupání na Šerák. To jsem udělal už minule. 

Loni jsem dokončoval posledních 15 km ve velkých křečích a letos mě stejný nepřítel pozlobil jen minimálně, takže na vrchol Pradědu jsem tentokrát skutečně vyběhl a ve zbývající části závodu jsem si stihl i párkrát pořádně vydechnout na občerstvovačkách a do cíle, kde mne čekala rodina má i rodina mé přítelkyně (a samozřejmě i ona), jsem dorazil o 34 minut dříve než loni. Opět zcela vyčerpán a půl hodiny jsem byl bledý a mimo, ale spokojený, dokonce i během této nepříjemné fáze. Věděl jsem, že přejde a pojedu dál...

A teď pauza? Kdepak!

Jen během 267 km na kole jsem spálil 8000 kilokalorií, během maratonského dne pak téměř 4000.

"Asi by to chtělo pauzu," říkal jsem si. "Třeba jen dva dny." Nic takového se ale nestalo. Napíšu to stručně a přehledně, už je to stejně na blog příliš dlouhé povídání.

Záznam aktivit posledních dní: 

sobota 20. 8. - horský maraton - 4:56:25 - 41,5 km

neděle 21. 8. - kruhový trénink - 30:00 - 5 cviků, 110 opakování

pondělí 22. 8. - in-line brusle - 32:48 - 10 km

úterý 23. 8. - kolo - 1:19:57 - 40 km (osobák)

středa 24. 8. - běh - 1:24:00 - 15 km (kondiční běh)

čtvrtek 25. 8. - přemýšlím, kam poběžím večer...

Pokračuji dál a nemám v plánu se zastavit nebo polevovat, i když samozřejmě nějaká pauza bude, možná zrovna dnes. Stále se ale chci zlepšovat a mít z toho dobrý pocit. Vždyť k čemu by byla těžká práce a snaha, kdyby byla jen rutinou? A k čemu by byla poloviční nebo žádná snaha někam se v tom, co děláme, posouvat...

A teď něco ke stravování, které jde s aktivitou ruku v ruce

Řekl jsem to hlavní o svých letošních aktivitách, ale nejde jen o ně. Běh, kolo, fotbal, plavání, posilování - tomu všemu věnuji dost času, ale nebaví mě jen to. Baví mě i můj obor, lingvistika, pohyb v akademickém prostředí, baví mě má další práce, učitelství češtiny v poradenském ateliéru, kde se snažím nenásilně vtloukat znalosti do tvárných mozečků žáků základních škol, baví mě cestování, poznávání nových míst, baví mě setkávat se se starými známými a poznávat lidi nové, baví mě vařit s přítelkyní a vyrážet s ní za kulturou a objevováním známých i neznámých památek a strašně moc mě baví dobré jídlo, včetně tučného, a dobré pití, včetně alkoholického. Rád si dám svíčkovou, guláš, pořádný steak a ještě větší burger a spláchnu je třemi (nebo pěti) poctivými dvanáctkami, zatímco probírám život nebo úplné nesmysly v kruhu svých přátel a rodiny!

Nemíním se vzdávat toho, co mi chutná, a co je nejlepší, můžu si to dovolit. Nepřejídám se, ale umím si pravidelně vychutnat pořádné jídlo. Je pouze 1 pravidlo a 2 jemu podřazená. 

Pravidlo 1: Spalte během týdne stejně nebo více kalorií, než přijmete (1500-2500 kilokalorií denně spálí vaše tělo samo, zbytek, pokud jej přesáhnete stravou, musíte stlačit pohybem).

Pravidlo 1.1: Jezte pravidelně 5x denně a jezte i to, na co máte chuť, ale zde už ne 5x denně. Pokud na večeři plánujete double cheeseburger a pivo, na snídani si dejte nízkotučný jogurt s banánem a trochou müsli, na svačiny rohlík bez půl kila másla a na oběd salát s kuřecím. 

Pravidlo 1.2: Nestačí jen pravidelný pohyb, ale abyste to vydrželi dlouhodobě, musí vás to bavit. Neběhejte jednu trasu, ale pokaždé trochu jinam a taky jiným tempem, choďte pěšky, pokud máte čas, zkoušejte další sporty, dělejte domácí práce a berte to jako lehký trénink, dělejte cokoli.

Jen neseďte na zadku a nedržte hladovku! To by totiž bylo marné čekání na progres a jisté utrpení bez života.

Mimochodem, loni jsem se dostal ze 100 na 88 kg, aktuálně mám 84 kg, přitom pořád žeru...

Životu a optimismu zdar!

Jarmil Vepřek

P.S. 1: O tom tento blog vůbec nebyl, ale prosím vás, lidi, přestaňte se konečně pořád bát těch strašáků z televizních zpráv a nebojte se jít ven a poznat svět sami, i když třeba ne projezdit na kole a proběhat. ;-)

P.S. 2: Pokud některé majitele sociálních sítí zaujal můj příběh nebo ho třeba zajímají mé hloupé názory, jsem prakticky všude a jsem tam veřejně, protože nemám co skrývat a žiji v zatím demokratické zemi. :-)

Facebook 

Twitter 

Instagram