Emocionálně motivováni

Dveře bytu v jednom z vyšších pater panelového domu se pozvolna otevřely a na potemnělou zaprášenou chodbu jimi vstoupil neznámý mladík. Hlavu měl sklopenou k zemi a obličej mu ze značné části pokrývala patka hustých černých vlasů

X+

Dlouze pohleděl na zataženou oblohu, po které se proháněla hejna černých ptáků a zapálil si cigaretu, poslední z krabičky. Výraz v jeho obličeji však nenapovídal tomu, že by ho tento fakt nějak znatelně trápil. Stál již před domem příliš dlouho na to, aby to nemělo žádný význam. Na někoho čekal. Zahleděl se směrem do parku naproti, kde si malé děti hrály na houpačkách a vesele pobíhaly kolem sebe za ostrého jekotu. Vypadaly tak šťastně, bezstarostně, nic jim nechybělo. Po chvíli pozorování odhodil mladík cigaretu na chodník před sebou a začal již nervózně poklepávat nohou. V dálce se po chodníku zamlženou ulicí přibližovala jakási postava. Po chvíli již v ní chlapec rozpoznal dívku. Dívku, na kterou čekal. Na malý okamžik se na jeho tváři snad i objevil malý, téměř nerozpoznatelný náznak úsměvu.

Dívka měla velmi podobné oblečení, stejně jako účes. Oba k sobě na první pohled patřili. Když přišla až k němu, dlouze se na sebe zadívali. Jejich pohledy nevypovídaly o jejich pocitech, stáli jako zkamenělí. Po černě namalovaném očním víčku dívky se spouštěla slza. V ten moment ji chlapec pevně objal a zašeptal: „Neboj, lásko, neboj se.“

„Copak ty se nebojíš?“

„Ne, nebojím. Jsem přece s tebou. S tebou se nebojím,“ odpověděl chlapec.

„Dobře,“ zašeptala dívka a oba šli dovnitř.

„Pojedeme výtahem?“ zašeptala.

„Ne, radši půjdeme pěšky.“

Oba začali velmi vlažnou chůzí stoupat po schodech vzhůru, přičemž se vzájemně drželi kolem pasu. Něco velkého je čekalo.

„Přemýšlel jsi nad tím v noci?“

„Kdo by nepřemýšlel. A ty?“

„Já jsem skoro nespala. Naši nebyli doma a já jsem vykouřila skoro celou krabičku na balkóně. Pak se mi trochu motala hlava a bylo mi zle, ale vlastně ani nevím z čeho víc.“

„Chudáčku můj, všechno bude dobrý, uvidíš.“

„Já ti věřím. Hlavně, že už jsem zase s tebou.“

„Vždycky budeš se mnou,“ řekl jí něžně do ucha a podíval se z okna třetího patra. Obloha již začala černat s přívalem temných mračen, zatím však nepršelo. V až nepředstavitelném kontrastu byl apokalyptický vzhled oblohy s rozkvetlými květinami, které byly zasazeny v květináčích za oknem. Zastavil svou chůzi a zamumlal: „Počkej chvilku.“

„Proč se zastavuješ?“ divila se dívka.

„Podívej,“ řekl hlubším hlasem a zahleděl se do zčernalých mraků.

„Jsem tak ráda, že tě můžu držet za ruku a být s tebou,“ pronesla dívka dívajíc se stejným směrem.

„Taky tě miluju.“

Oba se na sebe lehce usmáli a pokračovali v chůzi. Šli stále stejným tempem. Mohlo jim být maximálně šestnáct let, ovšem vypadali, jako by spolu byli již velmi dlouho. Dívka byla opravdu krásná. Na svůj věk měla dokonalou postavu a s namalovanýma očima a extravagantním účesem vypadala starší. Oproti tomu chlapci vyzáblá postava zrovna neslušela. Společně však z nějakého důvodu vypadali jako celek.

„Kolik to má vůbec pater?“ zeptala se.

„Osm. Není to jedno?“

„Tak promiň, že se ptám.“

„Ale to nic, broučku. Ty promiň. Jsem nervózní, víš? To je tím.“

„Ty jsi nervózní? Podívej se na mě. Celá se klepu, jako bych něco brala.“

„Jestli to nechceš, tak nemusíme.“

„Ale to víš, že chci, ale jsem nervózní. S každým schodem víc a víc.“

„To bude dobrý,“ utěšoval ji.

„To bude dobrý, to bude dobrý. To mi říkáš pořád, ale jak to víš? Co když to bude bolet? Hodně bolet! Co pak? Bude to dobrý?“ tázala se zvýšeným hlasem.

„Já nevím, ale jsme spolu. A my dva spolu přece neznáme bolest.“

„Já vím, ale stejně mám strach.“

„Pojď, radši půjdeme.“

Zastavili se až před dveřmi chlapcova bytu. Otočil se k ní, zadíval se do jejích očí a poté se začali líbat. Dlouze a vášnivě, jako by to mělo být naposled.

„Počkej chvíli tady, broučku, ještě musím něco zařídit,“ řekl chlapec a vešel do bytu, přičemž dívku nechal čekat na chodbě. Z šuplíku ve svém pokoji vylovil malý zmačkaný papírek. Ještě jednou si četl, co na něm bylo napsáno a málem mu tekly slzy, avšak vstal z postele a šel pro dívku.

„Tak, můžeme…“

Chodba byla prázdná a chlapec nebyl s to pochopit, co právě viděl. Tedy, neviděl nic, jenže to bylo to poslední, co by čekal. Ona utekla, byla pryč. Vzdala to a nechala ho tam stát samotného.

Se slzami v očích odkráčel zpět do bytu, bezmocný jakéhokoli činu. Nebyl schopen se pokusit o zvrat, neutíkal za ní, jak by jistě mohl. Sotva se hýbal, jako s nožem v zádech, nebo spíše v srdci.

Dívka utíkala po ulici a slzy se jí hrnuly z očí. V mohutném lijáku to však nebylo zřetelné. Mokrá na kost doběhla až domů a brečela ve svém pokoji.

„Zklamala jsem ho, já kráva ho zklamala, já to nepřežiju! Ale já prostě nemůžu, nejsem na to připravená,“ honily se jí hlavou myšlenky, které si vzájemně silně a neřešitelně odporovaly a které zároveň vykřikovala do slzami promočeného polštáře. Probrečela zbytek dne, až k večeru se zmohla jít alespoň na toaletu. Když procházela obývacím pokojem, rodiče právě spali na pohovce a v televizi běželo zpravodajství. V záběru právě byl reportér na ulici…

„Mladík ukončil svůj život skokem z okna v šestém patře. Důvodem byla pravděpodobně nešťastná láska, ovšem neznáme podrobnosti.“

Dívce se podlomila kolena a slzy jí vytryskly z očí ještě mnohem silněji, než kdykoli během dne. Viděla kaluž krve na betonovém chodníku před domem, kde ještě před několika hodinami stála se svým chlapcem. „To ne! To není pravda! To není pravda!!“ křičela dívka, načež se její rodiče vzbudili a vystřelili ze svých pohodlných poloh. „Copak je, holčičko?“

Nereagovala. Reportér pokračoval: „Mladík v ruce svíral vzkaz na zkrvaveném kousku papíru. Po básni, kterou zřejmě napsal chlapec pro svoji dívku, následuje vzkaz, který napsal těsně před ukončením svého života.

skočíme tam spolu

skočíme tam dolů

svoje ruce propojíme

bolest a strach necítíme

s ptáky poté vedle sebe

poletíme až do nebe

zlomila jsi moje srdce

přesto tě budu navždy milovat

Bezmocná dívka vstala z podlahy, zadívala se ubrečenýma očima na nic nechápající rodiče, kteří si ji měřili svými vytřeštěnými pohledy, a poté upřela svůj zrak do strany.

Po silném lijáku se obloha odpoledne toho dne rozjasnila a večer bylo poměrně velké dusno. Okno v obývacím pokoji jejich bytu v pátém patře bylo otevřené. Rozběhla se…