Poslední kapka (letní povídka)

Někdy se to prostě už tak stane. Ukápne. A nemusí vždycky nutně přetéct pohár. Každopádně často  s onou kapkou přicházejí různá rozhodnutí. A to nejen taková, že je třeba vzít hadr a utřít podlahu.

Vešla do domu a s úlevou vyzula boty na vysokém podpatku. Jak příjemná byla najednou chůze bosýma nohama po chladné dlažbě chodby. Mezi ňadry jí pomalu stékal čůrek potu. Odložila kabelku a zamířila do kuchyně k lednici. Láhev s minerálkou si nejdřív přiložila na čelo. Teprve pak nalila tekutinu do sklenice. Sklenice se okamžitě orosila. Zapnula klimatizaci. V té chvíli zachytila v hlavě myšlenku, jaké má štěstí. Kolegyně z kanceláře se právě vrací do třípokojového bytu v posledním patře paneláku. Rozhlédla se kolem sebe. Moderní čisté linie. Vlastně spíš super moderní. Velmi prostorný, světlý dům. Milovala to tu. Vyhlédla francouzským oknem do zahrady. Už za chvíli se ponoří do průzračné vody bazénu a pořádně si zaplave. Zatím se po prázdné hladině jen houpaly vlnky a házely odlesky slunečních paprsků přímo k ní do okna. Cítila vděčnost. Přímo hmatatelnou.

Pomalá rozvážná tempa. Nádech, výdech do vody. Byla teprve v polovině své obvyklé dávky, když z dálky zaslechla zvonění mobilního telefonu. Vyhoupla se přes okraj bazénu a otřepala ze sebe vodu. V domě za sebou ale stejně nechávala mokré stopy. Telefon v ruce klouzal.

„Ahoj.“

Po chvíli už se celá třásla. Věděla, že musí ten hovor rychle ukončit. Nechtěla slyšet víc.

„Díky, žes mi to zavolala, Kláro,“ vysoukala ze sebe.

Na druhém konci bylo pár vteřin ticho.

„Promiň, musela jsem ti to říct. Věř, že jsem dlouho váhala. Ale neboj, nikomu jsem tady ještě nic neřekla. Dozvěděla jsem se to úplnou náhodou před pár dny v Praze. Doufám, že budeš rozumná.“

„Jistě. Díky. Ahoj.“

Položila mobil na stůl. Po těle jí vyskočila krupička husí kůže. Vzala hadr a zvolna začala utírat kaluže vody, které nadělala na podlaze. V duchu se pokoušela zpracovat obdržené informace.

Jak jí to jen mohl zatajit? Jak mohl takhle lhát? Vždycky si myslela, že to on snad ani neumí. Byl tak zásadový. Nedokázal ji doma zapřít ani před šéfkou.

Jak že to říkala Klára? Defraudace. To slovo jí uvízlo v krku, jako kdyby mělo ostré hrany. Proč nepoužila spíš zpronevěra? Nicméně uznala, že zpronevěra se k Michalovi nehodí. Znovu a znovu si přehrávala všechny Klářiny věty. Prý ho tehdy před soudem zachránili jen vlivní kamarádi. Ano, kamarádů on má spoustu. Okamžitě si je našel i tady, když se přistěhoval z Prahy. Tehdy jí řekl, že ho to tu okouzlilo. Ona že ho okouzlila. Nikdo o něm nic nevěděl, ale hned zapadl. Nevadilo mu město středních rozměrů. Postavil tady dům a pak ji do něj přenesl přes práh. Pro okolí to nebyl překvapivý krok. Byla to láska velká jako ten dům. Nakrčila čelo a mechanicky vzala do ruky knihu, která ležela na stole. Chtěla ji uklidit do knihovny. Něco z ní ale vypadlo. Sehnula se. Na zemi ležela krásně vylisovaná kopretina. První květina od něho. Léto před třemi lety. No ovšem, nejlepší chvíle na sentimentalitu, pomyslela si. Vzhledem k tomu, co Klára vykládala dál, měla by teď tu kytku spláchnout do záchodu.

Musí si všechno promyslet. Vzala konvičku a začala zalévat azalky. Byly úplně vyschlé a přitom je zalévala předevčírem. Taky si připadala vyschlá. Jakkoliv z ní stále ještě odkapávala voda. Jazyk měla přilepený na patro. Jako by ji ten telefon vysál. Zavřela oči. Je možné, že by si to Klára vymyslela? Michala jí záviděla. Chodila k nim často a při každé návštěvě se snažila předvést. Několikrát jí prsa úplně lezla z výstřihu a ještě se schválně nakláněla. Buď jí něco upadlo, nebo se právě natahovala zavřít okno. A pokaždé po očku sledovala, jestli na něj její rozhoupaný hrudník náležitě působí. Onehdy ji dokonce přistihla, jak za ním nakukuje do ložnice, když se převlékal. Přitom jí tvrdila, že jde na toaletu. Jedno bylo jisté. Všechny tyhle informace jí Klára rozhodně předala s gustem. Už od školy s ní soupeřila. Kdo bude mít lepší známky, lepší věci, lepší kluky. A většinou vyhrávala. Michal byl ale zase její výhra. A Klára určitě měla vztek.

Stejně jako když ji před půl rokem vzal do Las Vegas.

„Ty se nezajímáš, kde na to vzal?“ protáhla Klára tehdy obličej nad fotkami, které společně prohlížely.

Nezajímala se. Možná měla. Možná měla už tehdy dát na Klářino varování a třeba trochu pátrat. Ale tehdy to s klidem přešla. Věděla, že on má skutečně hodně přátel na nejrůznějších místech a že je schopný. Dělal obchody přes internet. Vydělával. Že by ale někdy mohl být taky zapletený do obchodu s bílým masem? Jako prodávat holky? Po zádech jí přejel mráz a žaludek se zhoupnul. Úplně zřetelně viděla, jaké teď v tomhle okamžiku Klára cítí zadostiučinění.

Podívala se na hodinky. Touhle dobou byl Michal jako vždy na tenise. Hrál výborně. Ostatně cokoliv dělal, dělal výborně. Její pohled otevřenými dveřmi do ložnice spočinul na rozložité posteli. Ano. I tohle. Zamračila se. Klára říkala spoustu ošklivých věcí.

Najednou se rozhodla. Vzala schůdky a vylezla k té úplně nejhořejší polici vestavěné skříně. Vytáhla veliký kufr. Otevřela ho. V jeho vnitřní kapse našla zastrčenou kabelku a v ní malý dámský revolver. Dárek. Rád jí kupoval zajímavé dárky.

Vzala telefon a chvíli váhala.

Na podlahu jí z plavek odkápla kapka. Pravděpodobně poslední.

Úlevně se usmála.

Zvolila kontakt.

„Kláro, mohla bys, prosím tě, za mnou zajít? Jsem úplně vyřízená.“