Za pultem a před ním.

Mnoha zaměstnancům Úřadu práce se změní život. Změnu vyvolává jejich částečné propouštění z důvodů nadbytečnosti.

Někteří se dokonce mohou dostat do - pro ně doposud z hlediska možnosti pracovního zařazení - nepředstavitelné pracovní hranice 45 roků svého věku. Mohou se tedy i oni ocitnout na straně jiné než na té, na kterou byli doposud zvyklí.

Že prudce přibývá lidí starších 45 let, kteří marně hledají práci je věc známá. Jsou pro potřeby trhu práce nepotřební z důvodů nezaviněného věku. Co je ale zajímavé, jsou dovětky personalistů firem předkládajících požadavky na uvolněná místa pracovním úřadům.

„Starší lidi nebereme, raději je k nám ani neposílejte.“ Pošlou je, nebo ne? Zajímavá otázka, možná by byla ještě zajímavější pravdivá odpověď.

Pokud ano, je pravděpodobné, že přijati nebudou. Pokud ne, přijati být nemohou, poněvadž tam nebyli. Byli v tom druhém případě firmy vyslyšeny?

Z hlediska přijetí do zaměstnání je to skoro jedno – věk žadatelů je dopředu diskriminující. Ale v tom druhém případě může vzniknout diskriminace již v jednání pracovníka Úřadu práce. Prostě vyslyší firmu a žadatele o možnosti ani neinformuje.

Že se to běžně dělá, je veřejně známé. Co je neznámé - kdo konkrétně to dělá. On totiž by měl pracovník Úřadu práce informovat o předběžném sdělení firmy – jako diskriminujícím, ne tak toto sdělení vůči žadateli přeneseně uplatňovat. Je svědomí některých pracovníků ÚP v tomto směru čisté? Dá se o tom úspěšně pochybovat.

Je ale docela možné, že někteří odejití, dříve - mírně řečeno - „ovlivňovaní“ firmami, se s tím samým setkají při zajišťování svého zaměstnání. Na straně před pultem, od bývalých kolegů.  

Můžeme se dočkat zajímavých poznatků od jedněch a těch samých, pouze s jedním – dost podstatným rozdílem.

Dříve za pultem s plným zajištěním, nyní před ním bez zajištění - zato se znalostmi zvláštních praktik.

K těmto patřilo, v nedávné minulosti finančního blaha Česka a jeho řešení politiky nezaměstnanosti, i přidělování nezaměstnaných firmám ze známosti, kterým po jistou dobu byly vypláceny státní příspěvky na zaměstnanost. Firmy měly pracovní sílu za pusu. Samozřejmě po ukončení limitní doby byli takto zaměstnaní opět nezaměstnaní. Nemluvě o státem dotovaných rekvalifikačních kurzech firmám na obory, kdy i takto kvalifikovaní zaměstnanci těchto firem byli v seznamu nezaměstnaných na ÚP. Dotace neznamenaly ve svém důsledku nic jiného, než vylepšení hospodářských výsledků těchto firem ze státní kasy. Samozřejmě „jen“ vybraných. Hold  existovalo období, kdy se kamarádičkovalo za státní přes ÚP až nehorázně - ve prospěch soukromého. A bylo toho mnohem víc, raději dál nerozvádět.

Možná tuto dobu za pultem rovněž poznali a tato okolnost jim bude k dobru, bez ohledu na věk.