Vagónů dost.

Svátky tady, nadílky připraveny. Něco nadělíme, něco nám bude naděleno někým jiným a bude se z čeho radovat, i když ne ze všeho.

Jednoho by jsme se měli v každém případě vyvarovat abychom nedopadli tak, jak postavička z filmu Zdeňka Milera  „ O nenasytném vrabci“. Jeho vrabeček chtěl víc a víc zrní, až skončil zavřený ve vagónu, kde zjistil, že svoboda je lepší než halda jídla.

To snad při normálních svátcích a normálních lidech neplatí, nenasytnost vrabečka se ve velké většině neprojevuje a zůstávají alespoň vnitřně svobodní. I přesto se projevuje. U těch nenormálních a nemorálních - do doby odhalení vychvalovaných. Tentokráte ne vrabečků ale nenasytných strak. A nejen na Vánoce, ale dlouhodobě. Na svobodu, jako lepší užitek nepomýšlejí a nekončí zavření ve vagónu, ale někde úplně jinde. Někdy. Mamon jim mlží zrak, zatemňuje mozek a je jím nad všechno, dokonce i nad svobodu. Smutné, ale skutečné.

Lze si jen přát, aby takových a jejich přání bylo co nejméně a když už, tak co nejvíce trestané. Svým jednáním a svoji nenasytností otravují společenské ovzduší Česka, které o to rozhodně nestojí. To snad je přání většiny jeho občanů a nejen Vánoční. Přání dlouhodobé.

Bohužel toto dlouhodobé přání je jen přání a realita stále stejná. Jak to tak vypadá, nenasytnost a  zvláštní svoboda dlouho půjdou ruku v ruce i nadále. Přání – nepřání. Přistaví se další odkloněné vagóny, kterých je stále dostatek.