Staří kostlivci a nové fondy.

Jak čas od roku 1989 šel, tak šla i zázračná ekonomika Česka. Šla tak dlouho, až se dostala do dnešní podoby. Podoby krachu.

Zajímavé je, jak nám postupně vypadávají do této doby dobře ukrytí a vychvalovaní kostlivci ze skříně, zvané ekonomika Česka. Že vypadávají se dalo čekat, ovšem jejich množství je snad nad očekávaní i největších pesimistů.

To, co se s požehnáním „stran a vlád“ dělo, je až neuvěřitelné. Dá se dokonce mluvit, že vypadl kostlivec o kterém se na vyšších místech vědělo a samozřejmě utajovalo – zkolabovaná ekonomika. Totálně.

Ještě zajímavější a hlavně varovný, je současný stav na úrovni „stran a současné vlády“. Varovný v tom, že s menšími obměnami se snaží o nápravu lidé, kteří v nemalé míře byli jeho příčinou. Chtějí  minulost, jíž byli spolutvůrci, napravit stavem novým – rovněž jako spolutvůrci. Tentokrát v roli spasitelů.

Papír snese všechno a když se od huby práší stačí rouška, nebo ji zavřít. Jenže tyto  nápravy se začínají až hodně podobat těm  po roce 1989.

Tenkrát se tvrdilo, že za tři roky utahování opasků budeme minimálně na evropské úrovni. Po dvaceti letech se tak skutečně stalo. Balkán je také součástí Evropy.

Dnes to ještě – i když balkánským způsobem – jde. Co bude za dalších dvacet roků?

Začneme opět fondy, tak jako v minulosti a skončíme na hlíně?

Ono totiž došlo k podstatné změně. Tenkrát v rámci kupónové privatizace lidé „dostali“ peníze, které s nadějí vložili do fondů. Dnes nedostanou nic a do fondů je budou muset vložit z povinnosti. Otázkou je, kde na to vezmou.

Co může následovat po dalších dvaceti letech utahování opasků? Možná další Kožení a znovu narození kostlivci.

Fondy umožňují ekonomické zázraky – bohužel pouze pro některé, přímo spojené s jejich chladně vykalkulovaným založením.