Spravedlnosti Katky Neumanové, aneb z obžalované žalující.

Hra na city a spravedlnost ctí naši Katku Neumanovou – alespoň něco. Manažerku v sobě nezapře, do další podobné činnosti, jako je organizace nějaké „akce“, by se s radostí pustila opět.

Tentokrát by nato šla zřejmě z úplně jiného konce. Nejdříve by se asi dohodla s lidmi manuelně pracujícími při realizaci akce a potom se sponzory a různými dobrodinci, kteří její manažerské aktivity budou podporovat. Řešení jak má být, pro dělnické profese má pochopení celkem logické, poněvadž i její sportovní profese byla založena především na dřině.

Jenže ve své omezenosti – nedá se dnes říct že naivní – musí vědět to základní. Dělníků dost, ale na jejich ohodnocení jsou nutné peníze.

Tak tady se musí zase z jiného konce. Nějak je získat; a tak nezbývá nic jiného než těm, kteří jsou ochotni k jejich poskytnutí, něco namlouvat. Ona je přece někdo a její jméno je garancí.

Nasmlouvaného dostatek, namluveného ještě víc a stačí jen počkat na očekávaný výsledek.

Ten známý skončil jak skončil a nezbývalo nic jiného, než vzít spravedlnost do vlastních rukou – něco na gottwaldovský styl. Dělníky ohodnotit, sponzory zlikvidovat.

A zase jsme u nějakého konce. Tentokrát nijak překvapujícího, jí vlastního a překračujícího hranice normálnosti.

Ono totiž nebýt "sponzorů a různých dodavatelů", nebylo by ani Katky. Nejen v dosažených sportovních úspěších, ale i jako manažerky mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci – což si ve své hlavě asi nedokáže srovnat a nebo naopak až velmi dobře. Hraje na city, ale koho?

Ze sebe dělá neviňátko a ze sponzorů a jednotlivých dodavatelů „zazobané“ kapitalisty, kteří si své nahrabali a tím není důvod k dodržení smluvních vztahů?

Jen jedno k dokonalosti celého případu schází. Kolik si brala ona a její úspěšný manažerský tým za celou organizaci?

Pak by se dalo hovořit o tom, kdo si nahrabal a kdo si hraje na neviňátko s tučným kontem z celé akce.

A její choutky do dalších podobných? Možná ano, ale musela by sama sobě sponzorovat a sama sobě ručit. Určitě by jisté postoje vůči penězům a jejich zásluhovosti musela přehodnotit a samu sebe by určitě hrabivým kapitalistou nenazývala.

Bude to mít těžké poněvadž ti, které označila za hrabivé, rychle zapomněli že se jedná o olympijskou vítězku, ale normální českou kšeftařku s velmi hloupými odůvodněními vlastních nedostatků.