Překvapená duše nebožtíka.

„A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pán Bůh opravdu existuje – kéž pro ni toto překvapení není příliš tvrdé a nemilé.“

Záslužná to činnost Tomáše Halíka k duši zemřelé herečky Jiřiny Švorcové. Je jen otázkou, zda to s tou duší zemřelé je opravdu tak a do jaké míry je její překvapení příliš tvrdé a nemilé. Jak je to u mrtvých nevím, vím ale jak je to u živých.

Ti jsou nemile překvapeni, že Pán Bůh se věčně někde toulá a není tam, kde by měl být. V mnoha případech ani nereaguje na velmi hlasitá volání k nelidským jednáním.

Možná je to v pořádku, existence Pána Boha se zřejmě nejvíce projevuje u mrtvých duší, jako v tomto případě. Tvrzení pana Halíka o zaslepenosti zemřelé herečky si v ničem nezadá se zaslepeností jeho a jemu podobných. Víra je mocný dirigent a pán – jakákoliv.

Možná by bylo lepší přesvědčovat ty živé o existenci Pána Boha, než ty mrtvé, kterým je to k ničemu.

Pořád lepší jeho pomoc živým, než mrtvým. Může se stát, že těch mrtvých překvapených dušiček je většina a skutečnosti jejich nadzemského bytí nám nikdo záměrně neřekne. Pokud něco řekne, málokdo tomu uvěří.

Ono v tom nadzemském bytí asi žijí spolu až duše nepochopitelné a zdá se, že separátor pro pekelníky nějak nepracuje. Nejen tam, ale dokonce i na zemi mezi živými.

Možná bychom byli všichni nemile překvapeni, kdyby se náhodou nadzemské duše zázrakem ocitly na zemi. Až zde by se projevila velkorysost, s jakou se k nim přistupuje – populisticky.

Pokud nás pane Halík přežijete, pomodlete se i za nás. Naše duše snad zjistí to samé, co duše paní Jiřiny Švorcové.

Že Pán Bůh existuje v pohodlném soužití se zemským nepořádkem, o čemž se smrtelník dozví až po své smrti.