Povoláním aktivista.

Kde se řeší „nějaké“ ekologické problémy, z ničeho nic se objeví skupina lidí, prosazující ne vždy adekvátním způsobem jejich řešení. Aktivisté.

Poslední velmi okázalou akcí je elektrárna Prunéřov, kde se snaží prosadit vyšší efektivitu a účinnost zařízení na čištění zplodin, vypouštěných do ovzduší. Někdo to nazývá snížení emisí.

Dvě věci jsou tak trochu nejasné.

Ta první - odkud se aktivisté rekrutují a kdo je za jejich přínosné aktivity platí.

Ta druhá – zda se bojuje o snížení emisí globálně -  celosvětově, nebo jen místně. Zde může být vysvětlení té nejasnosti první.

Ono se totiž globálně nebojuje, ale kšeftuje s emisními limity, stanovené na jednotlivé země. Země, které  emisní limity nevyčerpají, mohou velmi výhodně prodat svoje nedočerpané těm, které přečerpávají. V globálu šul-nul. Ovzduší se nezlepší, ale jsou z něho pěkné peníze.

Jako normální smrtelník se mohu domnívat, že různé typy ekologických aktivit jsou financované právě z prostředků, získaných z kšeftování z emisními limity.

Pokud by bylo vše pro přírodu, jak se honosně aktivisté předvádějí, viděl bych to jinak.

Žádné prodeje nedočerpaných emisních limitů, ale jejich adresné snižování. Jinak v „globálu“ nic neřešíme, znečištěné ovzduší se pouze přemísťuje jinam.

S odstupem času možná vyjde na světlo boží, že finanční zázraky pro rozvoj ekologie v Česku, velmi dojemným způsobem prezentovaný Stranou Zelených, nejsou nic jiného, než podraz na ekologii v zemích, kam jsme emisní povolenky prodali.

Kolotoč takto získaných peněz je víc než zajímavý. Soukromá firma, případně se státní účastí, drahé technologie zaplatí a hodnota emisního rozdílu  před a po úpravě je „nějak“ prodejná, poněvadž celkový limit -  stanovený Česku, se jen tak často nemění.

A povolání aktivista a jeho mzda? Možná procento z ušetřeného a prodaného emisního limitu, možná žádná. Dělá věci uvědoměle, dobrovolně, rád a hlavně bez náhrad. Žije z úspor.